Děti krve – Magie a kouzla
Není nutné pro vaše pohodlí vynechávat úvodní zdvořilosti. Žádné se nekonaly. Ani jeden dotaz, jak jsem se těch 30 let měl, jestli jsem ženatý, nějaké děti. Poslední očkování. Ani ťuk.
Otráveným tónem povídá, že válku s královskými plánovala až na jaro, až budou koktosy dospělé.
Ne, neptal jsem se.
Točí si na prst prstýnek vlasů, zamyšleně kouká kamsi k té báječné sbírce nástrojů pro bolest a smrt. Nebo že by uvažovala o některé z těch knih v knihovně? Zkouším nerušit a taky se vymyslet, kde v téhle přeplácaně zlaté letištní hale tak asi můžou být dveře na toaletu.
„Zítra ráno naše armáda vyrazí,“ povídá Libuše.
Oči jí kloužou po mých vlasech a rukách a hrudníku a rozkroku i nohách. Koutek úst jí nespokojeně cukne, pak mi chladně pohlédne do očí.
Dojde mi, že se po mně chce odpověď.
„A kam vyrazí?“ vyhrknu.
Pokračovat ve čtení: Děti krve – Magie a kouzlaPovzdechne si.
Možná i přemýšlí, jestli nemá nějakou šikovnou věcičku, díky které by mne mohla vyměnit. Nebo aspoň vrátit.
„To je pochopitelně na nás to vymyslet,“ pronese chladně Libuše a skoro to zní, jako by čekala, že přispěju svým dílem. Kdyby potřebovala, udělám tomu jejímu boji moc prima píárko, i menší marketingovou kampaň klidně načrtnu jen tak z hlavy, moje představa o válce ale nesahá dál, než že nějaký magor stiskne velké červené tlačítko.
Jednou mi samozřejmě nějaká sdílná hlava povykládá, že prvorozený syn je pravou rukou hlavy rodiny, generálem rodinného vojska a také bývá obtěžován, aby svému příbuzenstvu místo kněze posvětil svazky manželské. Vedle asi tuctu dalších nesmyslných povinností.
Co se v tomhle debilním světě stalo s rozmařilými bohatými hejsky, co utrácejí rodinná jmění s holkami a jinou bezva zábavou?
„Když říkáš vymyslet,“ odkašlu si a snažím se o vyrovnaný hlas, „tím myslíš nás dva? Tebe a mne?“
„Je tu ještě někdo jiný?“
Připustím, že to asi ne.
Rozhodnu se, že jsem beztak za idiota, tak není důvod se nezeptat.
„Bavíme se tu o válečné strategii, že?“
„Ne,“ zavrčí má drahá matka. „Ale doufám, že každou chvíli začneme.“
Není možné, aby si neuvědomovala, že o boji nevím ani prd.
„A bojovat…“ řeknu odevzdaně. „Bojovat budeme s královským vojskem?“
Ona se zasměje studeným smíchem.
„Máš, drahoušku, jiný nápad?“
Pořád ještě si hraje s vlasy a pořád ještě civí kamsi na něco, co už musela vidět milionkrát. Sveřepá a namyšlená a nebezpečná. Má nádherná, nenáviděná matka.
Rozhodl jsem se pokračovat s debilními dotazy, jeden navíc přece nemůže vadit.
„A je nutné to vymyslet do rána? Nebylo by lepší počkat…“
„Ráno musí být vojsko na cestě.“
„Proč to tak spěchá?
Konečně mi laskavě věnuje svůj vzácný pohled. I s úsměvem.
„Protože můj syn je idiot.“
Jistě, taky tě mám rád, pomyslím si.
Řeknu „Můžeš to trochu rozvést?“
Na chvíli to vypadá, že její trpělivost je u konce. Pochopitelně, jak budu svého jediného rodiče časem poznávat, tenhle pocit u ní budu mít velmi často. A řekl bych, že úplně pokaždé budu mít pravdu.
Tónem, jakým matka kárá synka za to, že rozbil novou drahou hračku, mi vykládá, že to já můžu za to, že jsme ve válce s královskými. Kdybych si nepouštěl hubu na špacír siláckými řečmi o Ničiteli světů, nemuseli by přispěchat vyrvat mne z královniných drápů.
„Kdyby ses naučil držet hubu, mohli jsme se na válku připravit, aktivovat spojence, vytvořit nové stříbromety a hořící déšť. Ale to ne, ty musíš královně vykládat, jaký jsi Ničitel světů. Byli by tě hned zabili a my si ještě tvou smrt nemůžeme dovolit. Kvůli tobě teď…“
Přeruším ji.
Vím, že je to odvážné.
Vím, že je to drzé.
Zatraceně ano, napadlo mne, že je to pitomé.
„Mám dojem,“ pronesu a zvládnu to bez odkašlání, „že té válce se dalo předejít i tak, že by ses o mne zajímala ještě, než mne poprvé unesli. Nebo by i stačilo, kdybyste zabránili, aby mne unesli podruhé. Třeba kdybych trochu tušil, jak to tu chodí…“
„Pro boží lásku, přestaň skuhrat,“ řekne chladně.
Chvíli mlčím, mlčíme oba.
„Ale já nic o boji nevím,“ namítnu.
„Vždyť jsi Ničitel světů!“
Trochu se zakuckám.
„To jsem jen tak plácnul. Potřeboval jsem…“
„Jsi Ničitel světů.“
Takhle jednoduše. Jako informace. Jako fráze, která má svůj význam. Jako kletba. Jako předání daru.
„A jak se mi to stalo?“
Ona mlčí.
„Co když nechci být? Co když…“
„Už sis vybral.“
Někdy později mi řeknou, že nikdo nikdy nepoložil mé matce víc než tři otázky za sebou. Ne, pokud si měl na krku udržet svou hlavu. V ten moment jsem si řekl, že je snad i opravdu schopná něčeho vzdáleně podobného mateřské lásce, když mi hned napoprvé tolerovala tuhle mou přehlídku toho, co z jejího pohledu jednoznačně muselo vyznít jako projev pokročilé debility.
Já v tom pochopitelně zdárně pokračoval.
„Kdy že jsem si vybral?“
Zase jednou mi věnuje pohled. Není laskavý, ale aspoň je to pohled.
„Kdybys nebyl tak zatraceně zbrklý, měl bys při rituálu přijetí titulu Ničitele světů možnost přijmout nebo odmítnout. Aspoň jsi nám to usnadnil. Svou volbu jsi udělal, teď zbývá ten rituál. Jestli jsi skončil s dotazy, tak snad abychom začali pracovat na tom, proč jsme tady.“
Libuše luskne prsty s dlouhými špičatými nehty, prohlásí.
„Bitva začne s rozbřeskem,“ povídá a já znepokojeně sleduju, jak nás odspoda pohlcuje divná mlha.
Pak jako by se se mlha tak na dvanácti metrech v průměru rozptýlila, rozpustila, zmizela a já i Libuše hledíme přes zbytky mlhy jako z mraků, pod námi zem. Stromy a jezera a hory a řeky a neposekaná luka.
Lidé.
Ani mně nedalo moc práce poznat, že to jsou dvě armády.
Kdybyste vymýšleli figurky do strategické hry, takhle nějak byste to chtěli. Rudé uniformy, černé šakalí hlavy a každý voják okolo sebe bublinu ochranné energie. Dlouhý stříbrný meč.
Mrknu na masivní rudý štít, který před sebou tlačí každý z bojovníků a dojde mi, že to nejsou šakalí hlavy.
Jsou to liščí hlavy.
Je to armáda mé matky.
Je to moje armáda. Naše armáda.
Asi už tuším, co jsou zač ti druzí. Je jich o poznání víc. Modré uniformy s podivnými klobouky. Hlavy pěšáků připomínají černou vztekající se kočku. Každá má bílou skvrnu okolo levého oka.
Tihle královští válečníci drží oboustrannou sekyru, ostří vrhá oranžové studené světlo. Někdy příště se třeba drobet rozvykládám o tom, že tohle světlo je vlastně kouzlo, díky kterému si navolíte, jak moc to protivníka bude bolet, když se trefíte. Ta rána může zmrznout, vznítit se plamenem, změnit se v žulu nebo bláto. Hnisavě odpadat nebo jednoduše změnit jeho krev tak, že žádný ovaz nebo provizorní škrtidlo nemá šanci zabránit vykrvácení.
Na štítech znak pumy a růží.
Někteří výhružně hulákají, cinkají zbraněmi. Další jen trpělivě stojí a čekají, nejspíš na rozkaz.
Více než polovina každé armády má čtyři a víc nohou.
Všimnu si, že v rudých uniformách máme i obří pavouky, kusadla výhružně vztyčená. Trochu se třepou, strachem to nebude. Možná namítnete, že jsem krapet moc daleko a nahoře, abych tohle fakticky viděl, jenže ty chlupaté mrchy jsou opravdu velké. Vojáčci vedle nich vypadají jako zmutované tarantule a čerstvě narozené myši. Jestli vám přijdou oblečky pro čivavy pitoreskní, tak obleček pro obřího pavouka se vám asi taky úplně zamlouvat nebude.
Zdaleka nejsou to největší a nejošklivější navlečené v uniformě.
Mám dojem, že vidím pár desítek šedavých tvorů s trojúhelníkovou hlavou, které byste na první dobrou měli za mimozemšťany. Po boku se jim plazí asi jako dobrmani velké chobotnice a za nimi nosorožci s pancéřovým zadkem. Jako fakt.
Obří orli s upíří hlavou. Mladé nahé krásné holky, které když začnou zpívat, bolestí vám prasknou bubínky v uších. Želvy, co vás zaživa sežerou a pak vykadí jako bojovné želvy.
A tak dále.
Vypadne ze mne jen fakt maličko zoufale „Já myslel, že se ještě nerozednělo.“
Libuše jako by se projednou snažila být skoro trpělivá máma.
„Jistě,“ přikývne, ale na mne se nepodívá. „Tohle jsou jen buchcáby.“
Fakt by se mi šikl něco jako online slovníček.
„A to má být?“ krčím rameny a snažím se aspoň tentokrát nevypadat jako úplný trouba.
Ona se mi podívá do očí, mračí se a způsobem, jak mluvíte na retardované, pronese.
„Přece si musíš nějak svou strategii vyzkoušet. Zjistit, jestli je lepší zleva poslat jezdce a zprava jedovaté moskyty, nebo rozbít střed třeba francouzským útokem. Ještě pár století zpátky celé hodiny jen šoupali cínovými figurkami po stole. Jak to děláte v tom vašem světě?“
Vůbec nic si pod francouzským útokem nepředstavím. Vlastně mi to zní jako odhodit čepice a utéct. Třeba ale Francouzi téhle reality mají koule.
„Nejlepší by bylo,“ přemýšlí nahlas, „kdyby falešné pravé křídlo tříhlavých kobylek ukouslo hlavy jezdcům. Tím se nám otevře pravá strana pro sukkuby s kopím.“
„To jsem zrovna zvažoval,“ povídám. Přijde mi to lepší, než ze sebe pořád dělat idiota otázkami jako co je to ten varledrtič.
Pak zkouším sám na něco přijít, ale cosi mne rozptýlilo.
Hodně rozptýlilo.
To, když těsně okolo mne proplaval dobře osmimetrový žralok.
Ona nejen, že nebyla vyděšená.
Vypadala potěšeně.
Vypadala rozněžněle.
Dojemně škrábe to monstrum na tlamě. Pak mi laskavě věnuje rychlý pohled. Utrousí, ať se seberu. Dost možná jí fakt, že jsem úplně zbělal, přijde nevkusný. Jenže můžu já za to, že té zubaté obludě kape z tlamy ještě čerstvá krev?
„Přestaň blbnout, on tě teď nesežere,“ houkne směrem ke mně s takovým znechucením, které jsem si podle mne nezasloužil. Její pozornost má pochopitelně její oblíbenec, a to nebudu já, že. „Sorošek před chvílí papal. Nebude mít hlad dřív než za půl hodiny. Navíc, ty máš tam dole práci.“
Přidá pobavený úšklebek.
Tak jo, bez obalu. Je to mrcha. Přemýšlím, který z těch dvou má asi chladnější krev.
Fakt toho tady mám dost. Toužím se probudit. Chci se docela propocený ujistit, že se mi to všechno zdálo. Zatraceně, já si dokonce přeju, ať mi ještě, než stačím doběhnout na záchod zavolá nějaký debil s nabídkou nové pohřební služby. Začínám si připadat pošetile, že zatím žádnou nemám předplacenou.
Žralok Sorošek předvádí jakýsi pitvořivý úšklebek, který jsem zatím viděl jen na bojových psech, když zrovna provádí nějakou lumpárnu.
Libuše rozverně pusinkuje tu stvůru na hranatém studeném čumáku, zatímco pro mne neměla ani podání ruky. S odporem sleduju bílošedou parybu a všimnu si, že má na delších prsních ploutvích i na břiše peří. Silné zadní nohy, jaké si možná představíte u kačeny na radioaktivních steroidech. Ty nohy jsou prakticky schované v té otravné mlze.
Ovšem.
Ani v téhle idiotské realitě by žralok nemohl plavat bez vody.
Opravdu bych chtěl vidět, jak moc sjetý musel být ten, komu přišlo fajn nápad zkřížit žraloka s takovým tím dinosaurem, co byl předchůdcem ptáků.
Dívám se dolů, na ty dvě hodně podivné armády. Všimnu si nějaké nižší šarže s jednou nohou, vyřvávající chlapsky drsné rozkazy na skupinu zelených labutí.
Jak asi tomuhle mám velet?
Snažím se vybavit si třeba bitvu z Her o trůny nebo Pána prstenů. Jenže co si vzpomínám, první záběry už byly rovnou na zuřivý běh obou armád, řev a mávající zbraně. Je vidět, že tu estrádu tam dole nemá pod palcem žádný oscarový režisér. Ta podivná směska pode mnou, jak na jedné, tak druhé straně, ti vypadají spíš jako unavení dělníci na stavbě o pivní pauze.
Co můžu zkazit, že.
A tak řeknu první slovo, co mne napadne a tvářím se, že to byl rozkaz. Trochu doufám, že mne tam dole nemůžou slyšet.
Ale slyšeli.
A jako rozkaz to vzali.
„Takže jsi armádu své rodiny vedl do cvičební bitvy.“
Kdybych se tomu zmetkovi aspoň mohl podívat do očí. Nebo, dovolte mi se drobet zasnít, mu dát hezky manuálně do držky.
„Jestli máš ten dojem,“ povídám, „klidně to tak napíšu.“
Fakt netuším, proč se po mně chtějí tyhle idiotské paměti. Mají v úmyslu se mne zbavit a chtějí něco jako památníček? Někteří mají dojem, že si za titul Ničitele světů můžete pořídit půlku Normandie. Jen ho nějak šikovně sebrat mně, který si ho ani trochu nezaslouží.
Tak to říkají.
Pochopitelně, touhle dobou už moc dobře vím, kdo mne chce zabít a proč.
A taky, že je velmi kreativní v tom jak.
Ta užvaněná průhledná věc nepřestane s otravnými dotazy, na které fakt nemám odpověď. Proč jsem postavil do prvních řad Hraběte z Karpat? Už si nevybavím. Možná se mi nelíbil jeho nos, nebo měl třeba křivé nohy.
Egon se odmlčí. Dokonce si na krátký okamžik dovolím doufat, že je zase pryč.
„Jako od budoucího krále,“ hlas tohohle průhledného hajzlíka zní konečně naštvaně, „se od tebe očekává moudrost a přísnost.“
Pokrčím rameny.
Černé pero už to se mnou naštěstí vzdalo. Kreslí si kočičky, pořád dokola. Už nějakou dobu to fakt kočky i připomíná.
„Bude muset stačit sarkasmus a odpor ke žralokům.“
A znovu a posté slyším.
„Nemůžeš se vzpírat svému osudu!“
Nemám fakt na tyhle žvásty náladu.
„Zkus to taky,“ povím. „Říká se tomu žít.“
Osm ohnivých balónů velkých jako menší dodávka vyšlou bojovníci v mých barvách stylem kuželkové koule, ty vlítnou mezi armádu v modrém. Obří žhavé koule zapalují a drtí a zabíjí, válečníci v královském žoldu vyřvávají kouzla, zkouší tu a tam údery sekerou nebo zdrhají.
Víc zdrhají.
A to jsem přitom neřekl víc, než jen „pomeranč“.
Rudá armáda, ta, co bojuje v mých barvách, tak ta zvedne do výšky meč, a tak jako ztuhne.
Mám dojem, že je opět řada na mně.
Zatímco moje matka láskyplně Soroškovi obírá žábra, snažím se rychle vymyslet, co teď. S tím pomerančem jsem se nějak trefil. Co můžu ztratit, když zkusím další zcestný výkřik.
„Bota.“
Vidím, jak se střed mojí armády začíná stahovat a taky si všimnu, jak se stahují rty mé drahé matky. Ani jedno nevěstí nic dobrého.
Jenže v ten moment se celý pravý střed nepřátelské jízdy zbortí. Koně jdou k zemi, někteří se zlomenýma nohama, jiní úplně mrtví. Pod sebou často drtí své jezdce, je slyšet bolestivé ržání i výkřiky a také dost peprných nadávek.
Zachytím zvuk, který si neumím zařadit a pak se stane něco, co už jsem si zařadil bez problémů.
Náš přední voj lehne popelem.
Přesně tak to myslím.
Žádné vznícení, žádná střelba, ohnivá děla nebo tak. Ani kouzlo hořící déšť nebo zuřící ohniprdelník. Kulový blesk či rozevřený chřtán země. Žádné plamenomety a hořící šípy, ba ani bomba s obsahem čehosi, co v kontaktu s kyslíkem moc pěkně hoří.
Nic.
Zkrátka ti hoši běží a pak prsk, všichni do jednoho úplně zmizí, popel se rozptýlí a nechá trochu smradu, jejich štíty prásknou o zem a to je vše.
Kromě toho, že má matka nespokojeně mlaskne.
Sorošek se rozhodne krapet se protáhnout, propluje okolo mne a tak, že to Libuše nemůže vidět, jak mne míjí, víčka shrne nahoru, docela zavře oči a laskavě se mi pochlubí všemi řadami příšerně ostrých zubů.
Dole pod mraky armáda s liškou ve znaku ztuhne a čeká. Jako by potřebovali zatracený rozkaz i proto, aby se poškrábali na zadku.
„Prdlajs,“ povím znechuceně. Přece nemůže být pro mou rodinu problém koupit si dobrého vojevůdce a já bych tady ze sebe nemusel dělat pitomce.
Její excelence pochvalně poplácá svého mazla po žraločí hlavince, jakože hodný kluk, když se vrátí a plave, nebo to aspoň v té mlze vypadá, že plave těsně okolo ní. Netuším, jestli by bez té mlhy, oba pařáty viditelné a tak, nemám ponětí, jestli by vypadal méně zlověstně. Co vím jistě, že netoužím to zjistit.
Do záznamu.
Věděli jste, že slovo prdlajs vám dá v bitvě ohromnou výhodu?
Aspoň v té mé to tak bylo.
Až v ten moment jsem si všiml formace obřích zmutovaných klíšťat, skoro určitě nějak pěkně alchymisticky vytuněných, aby nemoc, kterou přenášejí, byla smrtelná do tří vteřin. Nebyla to hezká smrt. Dávení a plynem rozervaná břicha.
Tyhle hmyzí zmetky jsme naštěstí měli ve svých řadách.
Ohavná brigáda přerostlých roztočů v rudé uniformě se vrhla na naše nepřátele a kosila jejich řady efektivněji než pověstný tyfus. Plochá těla se nemotorně plácala, o to šikovněji kusadla cvakala, jak okolo sebe prskala jed. Mohl jsem být na sebe pyšný, kdyby to nebyl fakt dost odpudivý výjev.
V odpověď naši schytali pár desítek tisíc šípů. Nic ohromujícího. Čtvrté a další řady překročily krvácející první řady a hraje se dál, že.
Moje drahá matka cosi pronesla a pak to došlo i mně. Tím celkem nechutným útokem jsme právě srovnali počty. Odteď byly síly vyrovnané. Armáda z Dobroslavic po půlhodině boje, kdy si ani všichni vojáci nestačili seknout nebo aspoň od plic zahulákat, tak to jsme zlikvidovali dost nepříjemnou přesilovku, a já měl navíc další báječné slovo na jazyku.
Copak to asi provede s naším nepřítelem.
„Snaž se to teď nepodělat,“ povídá Libuše tou svou nádherně tvarovanou pusinkou. A já mám fakt vztek.
Taková malá vsuvečka o Její Excelenci.
Doneslo se ke mně, že celé panoptikum jejích milenců se před návštěvou v loži mé drahé máti má možnost pomodlit a uzavřít cosi jako obdobu životní pojistky. To když dostanou adresnou tištěnou pozvánku na skleničku Bordeaux. Tato část Francie přestala existovat před skoro sto padesáti lety, když se o ni porvali Němci, kteří ji chtěli, se Španěly, kterým zrovna patřila.
Sklenička Bordeaux je takový eufemismus pro vykoupej se, navoň ptáka a vezmi s sebou netopýří tuk jako kondom. Traduje se historka, že nějaký pitomec došel s navoněnou sovou, ale i v tomhle světě mají své hoaxy.
Tu pojistku prý si ještě žádná rodina netroufla vybrat, když se jejich syn, otec či děd našel ohryzaný od krys kdesi u odpadové roury.
Taky se říká, že se ještě nestalo, aby pozvaný milovník nedorazil. Z malé části za to asi může i strach, ale i když se tématu matka versus milenec snažíte vyhnout, jak to jde, pojďme si nalít čistého vína. Moje matka je opravdu cosi extra. Někdo tvrdí, že bráno v potaz, co všechno se prý v její loži už událo, prý že stojí za to užít si to a zemřít.
Chris tvrdí, že nemáme otce. Já si začínám myslet, že naším otcem je prakticky skoro každý.
Jsem synem národa. A ledové mrchy.
A ne, taky mi to nepřijde zase extra vtipné.
Tak se stane, že chci pronést „Lodní stěžeň“, ale vypadne ze mne „Ledomrdka.“
Sotva jsem to stačil doříct, hned jsem věděl, že je něco sakra špatně.
Točí se mi hlava a oči pálí tak, že je musím zavřít.
Závrať přejde do takového toho pocitu, jako že padáte a nejde to zastavit. Zrovna když přestanu bojovat, ve chvíli, kdy moje mysl byla příčetná jen z malé části a já si řekl, ať si žaludek dělá co chce, tak to přišel tvrdý náraz.
Prásk.
Vyrazilo mi to dech.
Levá polovina těla, na kterou jsem dopadl, mi přijde zčásti mrtvá a zčásti snad i chci, aby byla mrtvá. Není to možné, sám tomu nevěřím, ale řekl bych, že jsem si nezlomil ani chrupavku. A to mi vysvětlete, když už si kdosi dal práci s debilním kouzlem, co mi zajistilo sešup dolů z mraků na zem bez újmy, fakt by to bylo tak moc přidat nějakou fičurinku, aby to tak příšerně nebolelo?
Docela jistě jsem ze sebe vyvrátil část obsahu žaludku, jenže to už mi bubínky v uších skoro praskly a já začnu řvát a trochu se mi uleví. Řve nás víc, huláká nás fakticky hodně a celý ten vřískot okolo tak blízko, že jsem se přinutil postavit na nohy čistě abych mohl zařvat na ty uječené zmetky, ať sakra drží hubu.
Najednou nejsem nad mraky, ale tam dole. Okolo mne sice ten obranný štít, jako mají ostatní v moc prima barvách mé urozené rodiny, ale taky tisíce a desetitisíce nepřátel, kteří ihned pochopili, že zabít mne je jako vyhrát tuhle bitvu.
Jsem takový žolík.
Jackpot.
Vítězný los v loterii.
Nemůžete mi vážně mít za zlé, že mne to úplně nenadchlo.
Moje armáda s liškou na štítě dělala, co mohla, aby mi udržela hlavu na krku. A u toho vojáci trousili poznámky mým směrem, které se mi ani trochu nezamlouvaly.
Začal jsem mít silný pocit, že jedůvky proti mé matce mi zvlášť v její přítomnosti budou způsobovat nemilé potíže. Jenže neříkala drahoušek mátinka jen před chvílí, že si ještě nemůžou dovolit nechat mne zabít? Tak snad se za poslední hodinu na tom tak moc nezměnilo. I kdyby jen proto, že musí být fakt zábavné sledovat, jak si v tomhle úplně cizím světě chytře vedu.
Zablácení, zakrvavení chlapi okolo mne pořád ještě hulákají a já pochopím.
Chce se, ať zase pronesu nějaké to moudré slovo.
Zatraceně, jsou to vojáci, tohle je bitva, tak snad jim nemusím každých pár minut připomínat, že by měli drobet zabojovat.
„Sklapněte!“ houknu na ně zpátky a vida.
Celá ta moje tlupa neandrtálců v rudých barvách se rozeběhla do stran rychleji, než umí frciandry rozhodit nožky. Roztáhli se do šířky jako dlouhá zpocená nudle a pak se obě křídla vydala nahoru a k sobě jako když chcete rozlousknout ořech. Myslím, že jsem to viděl v nějakém filmu a byla to paráda sledovat naživo.
Neberte to jako že si pořád stěžuju, ale fakt je o moc větší požitek hezky pozorovat tu kouzelnou řež z bezpečí mraků.
Takhle jsem zůstal sám trčet v poli jako zapomenutá papuče na pláži.
Všiml jsem si toho, když se přede mnou objevil o dvě hlavy vyšší a o tři překvapené idioty širší Tarzan s býčí hlavou. Oháněl se masivní dvousečnou sekerou, zatím co já, jen pro připomenutí, u sebe neměl ani nůžtičky na nehty.
Se šťastným úšklebkem na zjizvené tlamě se rozpřáhne, na chvíli zaváhá, asi že zvažuje, jestli bude větší sranda mi ukrouhnout hlavu, nebo začít třeba s rukou.
Přemýšlím, jestli bych neměl utíkat. Zase ale kam vlastně?
Jenže to už ta hora svalů odlítne stranou a na jeho místě se objeví ještě větší, slintající fialová stvůra s jedním ošklivým okem a maličkatýma rukama. Nebyla to zase taková sranda, jak by se mohlo zdát, v těch ručkách svírá fialový křišťál ve tvaru vánoční hvězdy a v něm prťavý a černý a hlavně naprděný pidimužík, co se právě rozmáchl svou pidirukou, aby na mne poslal obří fialové pavouky.
Už se začali klubat a měly jich být stovky.
No není hezké, když se rvou o vaši přízeň?
V ten moment po mně skočí pětice trpaslíků s rozplácnutými nosy a pisklavým hlasem prý ať se vzdám. Čímž pádem rozkošná pavoučí armáda jeden po druhém skáče tím směrem, kde jsem ještě před chvílí stál.
I když se ta odpudivá kolonie chlupatých osminožců žene kamsi asi metr ode mne, nemůžu říct, že by se mi vysloveně ulevilo.
Abych vás nenudil vlastními trampotami, tak bitva armád nerušeně pokračuje. Naše křídla pod rudými prapory nakonec ta ramena nůžek nesklapla. Vypadá to, že i královští mají mezi sebou šaška hrajícího obrácené šarády.
Discover more from Jitka Moody
Subscribe to get the latest posts sent to your email.
Leave a Reply