Asi jste zvědaví, jak moc se kouzla projevila v sexu. Věřte mi, odpověď se vám bude zamlouvat.
Možná jsem dost nezdůraznil, že Rudolf II kromě toho, že byl paranoidní, šílený a krutý, byl rozhodně posedlý sexem. Ženami. Sexem s těmi ženami.
Jen sotva můžu popsat ten pocit, prorážet mlžnou hladinu mraků hned pod hvězdami, s těžkou pruhovanou planetou tak nízko, až jsem myslel, že ji budeme muset obeplout.
A v tom uvidět pevnou zemi.
Až někdy bude to pravé moře času, vy i já náladu na pohádkové příběhy, tak potom vám třeba povím, jaké to bylo v tomhle snovém světě. Připomeňte mi, že vám chci vyprávět o Hodináři. Zmíním něco málo o Stařecké vesničce, kočičí paní, půlnočním trubadůrovi i dni, kdy vykvetly sněženky. Když bude chvilka, povím vám také, jak se jedí karmouny a starapy, čemu se říká haloun a co je na konci duhy, pokud na začátku bude zelená ponožka.
Pochopitelně, Knihovna není tak úplně, co pod tímhle názvem čekáte. Není to jen o knihách, není to jen o informacích. To bych se musel rozepsat o tom, co tu znamená myšlenka jako taková. Je jí vlastně přiřazen status hodnoty.
Někdy příště vám povím o těch blocích knihovny, kde potkáte minulost i budoucnost, jestli vyjde chvilka, tak zmíním i cestování časem a tak. I když je tu hodně o dost zajímavějších částí, třeba ta se sny. Doslova. Vzpomenete si, co se vám zdálo jako desetiletému capartovi a ten sen se opakoval a trochu se i posunoval a vám se úplně jako tenkrát zastaví srdíčko, ale jen skoro. Je zvláštní, že prý neexistují šťastné sny, to jsou jen někteří tak odolní, že vidí jen to dobré tam, kde jiní běsní hrůzou a cukají sebou ve spaní, zalití potem a do dlaní vyryté půlměsíce od vlastních nehtů.
Pokračovat ve čtení: Děti krve – humor a sarkasmus
Není nutné pro vaše pohodlí vynechávat úvodní zdvořilosti. Žádné se nekonaly. Ani jeden dotaz, jak jsem se těch 30 let měl, jestli jsem ženatý, nějaké děti. Poslední očkování. Ani ťuk.
Otráveným tónem povídá, že válku s královskými plánovala až na jaro, až budou koktosy dospělé.
Ne, neptal jsem se.
Točí si na prst prstýnek vlasů, zamyšleně kouká kamsi k té báječné sbírce nástrojů pro bolest a smrt. Nebo že by uvažovala o některé z těch knih v knihovně? Zkouším nerušit a taky se vymyslet, kde v téhle přeplácaně zlaté letištní hale tak asi můžou být dveře na toaletu.
„Zítra ráno naše armáda vyrazí,“ povídá Libuše.
Oči jí kloužou po mých vlasech a rukách a hrudníku a rozkroku i nohách. Koutek úst jí nespokojeně cukne, pak mi chladně pohlédne do očí.
Dojde mi, že se po mně chce odpověď.
„A kam vyrazí?“ vyhrknu.
Pokračovat ve čtení: Děti krve – Magie a kouzla
Samael mě pozvala na lov.
Jak jsem pak pochopil, zastane to roli starého dobrého pozvání na skleničku a taky na šipky nebo kulečník. Dokonce máte v ceně maníka, který vám nese ukořistěné hlavy a prý i počítá body.
Může být, že pozvání na lov vypadá poněkud abstraktně.
Dokud před vás nepoloží speciálně upravený samostříl. Detaily jsou dost nechutné, zahrnuje to pár kapek vaší krve a nějaké alchymistické kořínky a tak. Výsledkem má být střelecká schopnost závislá mnohem víc na typu osobnosti, než na trénincích a manuální zručnosti.
Přesně tak.
Nechcete potkat psychopata.
Docela jistě nechcete potkat psychopata se samostřílem.
Samael s tímhle bezva nástrojem měla být taková třešinka na dortu.
Pokračovat ve čtení: Děti krve – Fauna a flóra