Když jsem dělala původní obálku dětí krve, na fotobance jsem si vybrala fotku krásného meče s magickými třpkytkami okolo. Přišlo mi, že k žánru fantasy se to hodí, vypadalo to dobře a měla jsem to rychle hotové. Snadné.
To jsem si myslela.
Asi jste zvědaví, jak moc se kouzla projevila v sexu. Věřte mi, odpověď se vám bude zamlouvat.
Možná jsem dost nezdůraznil, že Rudolf II kromě toho, že byl paranoidní, šílený a krutý, byl rozhodně posedlý sexem. Ženami. Sexem s těmi ženami.
Jen sotva můžu popsat ten pocit, prorážet mlžnou hladinu mraků hned pod hvězdami, s těžkou pruhovanou planetou tak nízko, až jsem myslel, že ji budeme muset obeplout.
A v tom uvidět pevnou zemi.
Až někdy bude to pravé moře času, vy i já náladu na pohádkové příběhy, tak potom vám třeba povím, jaké to bylo v tomhle snovém světě. Připomeňte mi, že vám chci vyprávět o Hodináři. Zmíním něco málo o Stařecké vesničce, kočičí paní, půlnočním trubadůrovi i dni, kdy vykvetly sněženky. Když bude chvilka, povím vám také, jak se jedí karmouny a starapy, čemu se říká haloun a co je na konci duhy, pokud na začátku bude zelená ponožka.
Na zádech cítím vlhký, chladný kámen, jak se opírám o zatuchlou zeď. Stojím v kaluži vody a na rameno mi v pravidelném bubnování dopadají kapky vody.
Kap.
Kap.
Vzduch je prosycen hnilobou a lidskými tekutinami. Pach krve není to nejostřejší, co mi hrubě nasají nozdry. V ten moment mám pocit, že mi v chřípí uktví navždy.
Nic z toho nevnímám. Stojím tam a vychutnávám tu chvíli. Bůh zvítězil.
Já jsem zvítězil.
Udělám tři kroky a vystoupím ze stínu. Z očí nespustím postavu schoulenou za tlustými, ocelovými mříži, které sahají od podlahy až po strop.
Ještě pořád je nádherná.
Draze pěstěné vlasy má umaštěné a splihlé, obličej zvyklý usínat na nejjemnějších poltářích umouněný a bledý. Pěstěné, hebké ruce plné modřin a šrámů, jak v prvních dnech bezmocně tloukla do mříží a křičela, plakala o smilování.
Na sobě stále honosné šaty ze vzácných látek dovezené z exotických, pohanských zemí. Ruce má přitisknuté ke hrudi, ale i tak vnímám chlípnost z jejího necudného živůtku. Plná, kulatá, mladá ňadra, která dozajista nestvořil Bůh, ale ďábel.
Ale ještě pořád je její krása dechberoucí.
Páchne.
Páchne močí a výkaly a potem, ale ze všeho nejvíc páchne něčím, co až doteď vůbec neznala. Z pórů jí pryští zoufalství a hlad.
Ten pach znám. Narodil jsem se do něj. Vyrůstal jsem v něm.
Nasaju ten pach a usměju se.
Ona vytuší mou přítomnost a zvedne oči.
Podívá se na mě, ve velkých hnědých očích tvarů mandle to zajiskří poznáním.
„Otče!“
Zvedne se a ve své maličké cele udělá dva kroky k mřížím. To stačí, aby se jich dotýkala, aby byla tak blízko, že můžu spočítat pihy na jejím roztomilém nosíku. Tak blízko, že bych se mohl dotknout její vzdouvající se hrudi.
Necouvnu.
„Otče,“ říká zas. V hlase jí zní naděje. Radost. „Sám Bůh mi vás posílá. Muselo dojít k omylu. Ani nevím, jak dlouho jsem tu zavřená, uplynuly věky. Pomozte mi, stačí když…“
„Mlč, nešťastnice,“ řeknu a vychutnám ta slova. „Nerouhej se. Nedovolávej se Boha, jehož jsi zavrhla.“
„Otče,“ šeptne. Naději pořád nezahnala. Drží se jí. Nic jiného jí nezbylo.
„Modli se. Pros o milosrdenství.“
„Prosím!“
„Ne mne, hanebnice! Boha pros. Neboť náš Pán je milostivý.“
Ona překvapeně zamrká.
Nikdy jsem ji takhle zblízka neviděl. Já ve své černé sutaně a s velkým křížem na břiše byl jen přehlíženým, tichým stínem v obřím sále plným pestrobarevně vyšňořené šlechty, zatímco ona na malé stoličce vedle trůnu knížete, jeho mladá, urozená žena, byla tou hlavní pastvou pro oči.
Nedosažitelná, vzdálená, chladná.
Výjimkou ovšem bylo, když v Božím svatostánku po mém plamenném kázání s úklonou přijímala na jazyk hostii, nabídla mi výhled do svého záňadří. Tak jako kdykoli předtím, i teď její výstřih nabízel velkolepý pohled na dva půvabné kopečky a z krajek vykukují i tuhé, tmavě růžové bradavky.
Necuda.
„Běhno! Děvko satanova!“
Ruce sepjaté v prosbě jí sklesle spadnou k bokům. Jemně natočenou hlavu pokloní a půvabné rysy i ta póza mi připomíná sochu zbožné Matky Boží, svatou Marii ve své počestnosti navždy zachycenou do kamene v chrámě, kde jsem jako jinoch v semináři s věčně kručícím žaludkem v bolestné agónii trávil své dny karabáčem vynuceným posvátným rozjímáním.
Ta urážka.
Tahle Luciferova kurva tu stojí a přirovnává se k panně bohorodičce. Kousnu se do rtu, cítím, jak mi cukají vztekem.
Nemůžu spustit oči z těch bradavek. V mé hrudi sílí zloba.
„Bůh tě ztrestá. Jen plameny očistí tvé hříšné tělo!“
„Prosím, otče,“ řekne ona. Zbystřím. Její tón se úplně změnil. To mluví ta děvka v ní. Aby potvrdila mé podezření, dlaněmi rozhrne látku na hrudi a svá odporná, hříšná, kulatá a hladká prsa obnaží dočista.
„Udělám cokoli.“
Klesne na kolena.
Klečí přede mnou, ruku prostrčí mřížemi a dotkne se mne. Až teď si uvědomím jak silnou a pevnou mám erekci. Ona ji jemně stiskne.
Na okamžik zavřu oči.
Vydám sten.
Ta chvíle slabosti, ta chvíle hříchu.
Och, Otče, odpusť. Zhřešil jsem.
„Běhno Satanova!“ zařvu a skoro jí vykloubím ruku, jak rychle ji odmrštím.
Udělám pár kroků zpátky a znovu se opřu o zeď. Mučivá slast mne neopouští. To mne ďábel pokouší. Ďábel zhmotněný do nejkrásnější ženy, co jsem kdy spatřil.
Měl jsem pravdu.
Opat mi nechtěl věřit, když jsem přišel se svým podezřením. Bál se vztáhnout ruku na někoho takhle mocného. Bázlivě vrtěl hlavou, zbaběle se do mne pustil a vyhnal mne. I napodruhé se mi vysmál. Neodpovídal na mé dopisy.
Až konečně jsem ho přesvědčil.
Nechal jsem zatknout známou slepou čarodějnici jen kousek odsud z vesnice. Mučili ji pouze dva dny a už přiznala vše, co jsem potřeboval. Když jsem její přiznání, jak Anabel, ctihodná manželka pana knížete, rajtuje po nocích na kozlu, obcuje s ním a vzývá ďábla, opatovi ukázal, rozplakal se. Zatkli jsme i dvě další báby, o kterých se dlouho říkalo, že vedle kořínků a rození dětí zaklínají dobytek a po nocích dovádějí s ďáblovými služebníky.
Ruka Anabel je pořád prostrčena skrz mříže, visí ve vzduchu. Její prsty v tom vzduchu jemně mnou cosi neviditelného a já ty pohyby cítím na své pulzující, nečisté odpornosti. V rozkroku cítím žár.
To ďábel mne zkouší.
To ďábel mne zkouší.
To ďábel.
„Kat!“ zařvu.
Mohutná zjizvená postava v kápi i se svými pacholky čeká za dveřmi. Na můj povel vběhnou ke mně, jeden z pochopů odemkne celu a už to satanovo stvoření táhnou ven.
Celou dobu, co ji vlečou po chodbách až k mučírně, ona mlčí. Naše kroky se dunivě rozléhají v podhradí, jen o pár pater výš její nešťastný, zamilovaný manžel přemlouvá stráže, kteří nepřísahali věrnost jemu, ale církvi, aby mu dovolili s ní mluvit. Až ta ničemnice shoří na hranici, určitě se mu uleví a Bůh mu otevře oči.
Mučírna je úžasná místnost.
Bůh dal církvi moc nad lidskými životy i utrpením. A mezi chladnými, kamenými zdmi tady stojí nástroje důmyslné a důkladné. Chladně vyčkávají na mistra ctihodného a neprávem opovrhovaného řemesla.
Kat vede své lidi ke skřipci a tak jak je, v umazaných, potrhaných šatech ji chce přivázat, ale já do toho vstoupím. Dám příkaz.
A ti dva, co ji pevně drží, z ní jedním prudkým trhnutím rozervou šaty. Bohaté vrstvy látky zašustí u jejích nohou, jak tu stojí docela nahá.
Chci odvrátit zrak.
Chci, aby mne Bůh ochránil před pohledem na to nečisté tělo, ale Bůh mne zradil. Nechal mne osamoceného s hladem v duši, jenž nejde ukojit.
„Proč jsi mne opustil,“ šeptám.
Kat vyčkává. Čeká na pokyn, co s ní. Který přístroj na bolest pro ni vyberu.
Ale já mlčím.
Nevnímám nic než to tělo. Už jsem viděl nahé ženy. Zpovzdálí sledoval, jak se popravčí snaží útrpným právem z čarodějnice vyhnat ďábla a necítil víc než odpor.
Teď mne Bůh zkouší.
Vnímám její krásnou tvář. Plné rty, dokonalé. Představím si, jak se jen před chvílí ty rty nahýbaly k mému rozkroku a začnu se třást. Vidím její útlá ramena a paže. Ňadra půvabnější než na mne kdy vypadávaly ze živůtku.
Svrbí mne ruka v kruté touze se těch ňader dotknout. Stisknout bradavku, promnout ji. Polaskat tu hebkost. Obejmout celou křivku v dlani, přizpůsobit se jí.
Kousnu se do jazyka a snažím se přestat se třást.
Selžu. Dál na ni hledím.
Ploché břicho se jí vzdouvá stejně trhavě jako hrudník.
A moje oči konečně sklouznou k jejímu klínu. K jemným chloupkům, mezi kterými prosvítá lůno ďáblovy souložnice.
Cítím ho.
Niternost ženskosti. Cítím ho poprvé, ale poznávám ho s určitostí.
Podlomily se mi kolena, opřu se o lavici za sebou a dám příkaz.
Katovi pomocníci ji prudce popadnou za ruce a uzavřou do kovových pout visících ze stropu. Hlasitě to cvakne a ona se prohne bolestí.
Poprvé.
Ruce jí táhnou celé tělo nahoru a ona tak ještě víc vyšpulí kulatá ňadra. Jsou ve své hříšnosti ještě lákavější. Snaží se stát na špičkách, aby ulevila pálivé bolesti v ramenou.
Kývnu na kata a on vezme do ruky důtky, rozpřáhne se a spletené kusy kůže s trny dopadnou na ženina záda.
Ona zařve.
„Znovu,“ řeknu.
Další rána, hříšnice se prohne, zamotá se na špičkách a vydá dlouhý, mučivý sten.
Tak podobný jako těm, které jsem slýchával z ložnice, když jsem se skrýval v jejích šatnách, to když ji navštívil manžel a ulehl na její lože s ní.
Její nahota se leskne ve světle svíček a nic nemůže přemoci její krásu. Utrpení jako by jí spíš přidalo.
Mé utrpení.
Touha ve slabinách pod mou sutanou se stále zvedá, je neodbytná. Sednu na kraj lavice, ruce zkřížím v klíně a snažím se zatlačit tu hříšnou odpornost dolů. Zničit ji.
Ona se mi vrací zpět do ruky ještě pevnější, tvrdší.
Z hrdla mi vyjde sten a tak kývnu na popravčího a ten nahému tělu uštědří další ránu.
Ta hříchem prolezlá nádoba rozkoše se svíjí jako had. Jako nádherný, lesklý had vonící ženstvím a s tvrdými bradavkami na pohupujících se ňadrech.
„Znovu,“ spíš šeptám a dál tlačím na rozkrok. Vzal jsem tu podlouhlou věc pod mým šatem do dlaně a snažím se ji zkrotit. Chrčím, mlží se mi oči a já mrkám, nespouštím oči z ďáblovy nevěstky.
Ona řve. Z hrdla, které určitě do nocí šeptalo satanovo jméno, se teď ozývá nářek. Prosí mne. Domáhá se Boha.
Nenávidím ji.
A proto ji musím potrestat.
„Ještě!“
Dopadne další rána. Tahle je za to, že nikdy neopětovala můj toužebný pohled. Přehlížela mne. Neexistoval jsem pro ni.
Teď mne vidí.
Oh, teď o mně ví. Jsem pro ni vším. Jsem tím, kdo tohle vše může zastavit.
„Víc! Zatlač! Dělej svou práci pořádně!“
Kat se zapře, udělá dva kroky vzad a s mírným rozběhem znovu udeří zkrvavenými důtky nahá záda.
Tahle je za to, jak smilnila s mladým podkoním. Křičela u toho, ječela, je tak snadné zaměnit si ty steny s výkřiky, které s každou ránou teď ze sebe vydává.
Její ramena to vzdala, visí teď v poutech lehce nad zemí a nohy se jí ve vzduchu rozjely od sebe a odkryly přede mnou svou necudně chlípnou vlhkou dírku.
„Tak dost,“ rozeběhnu se ke katovi a vytrhnu mu důtky z ruky. Sám se pořádně rozpřáhnu a udeřím tu proradnou hříšnici. Druhou rukou pevně svírám tu tepající tvrdost pod sutanou.
V rohu sedí u stolku písař, papír připravený, z pera kape inkoust. Nic nepíše. Nemá co. Na nic se neptám, tak žádné přiznání nepřichází.
Mám Anabel před sebou. Její lesklá nahota pod mýma rukama. Nevnímám otevřené rány, dotýkám se jejích půlek, prstem zajedu mezi ně. Dotknu se chloupků, mé prsty jsou tak blízko její hříšné svatyně. Šeptám její jméno, když do ní pronikám ukazovákem. Ta běhna se mi vlhce okolo prstu stáhne a já cítím mocný impuls a pak se ztratím v rozkoši, která mne zalije.
Z posledních záchvěvů slasti ji znovu udeřím, pak klesnu na kolena a tam, pod jejíma nohama do záhybů jejích bohatých šatů ze mne v několika proudech vytryskne ďáblovo semeno.
Očistí mne.
Vypudí ze mne pokušení. Opouští mne i síla a když už myslím, že je konec a já se, omyt od hříchu, odeberu na věčnost ke svému Pánu, zhluboka se nadechnu.
Vstanu.
Urovnám si sutanu a něžně pohladím kříž na hrudi.
Odcházím, jen za sebou ještě utrousím.
„Za svítání ji nechte shořet.“
Zuzaně bylo lehce přes třicet, ale v davu svých studentů působila jako jedna z nich. Pevná, mladistvá postava, dlouhá měděná hříva a bystré zelené oči za tučnými červenými obroučkami.
Na gymplu učila český a německý jazyk, občas si přibrala psychologii.
Ten den, to mlhavé, vlhké úterý, kdy většinu dne propršelo, ji čekala už poslední hodina němčiny a mohla si jít koupit boty, na které se poslední dva týdny chodila koukat za výlohu. Konečně se rozhodla. Tu radost si udělá. Ty boty byly křiklavě rudé na osmicentimetrovém silnějším podpatku a s třícentimetrovou platformou.
Její přítel jim říkal boty pro hodnou kurvu.
Učebnici i knihu, kterou zrovna měli se studenty rozečtenou, strčenou v podpaží, v ruce dlouhý uzavíratelný keramický kelímek se silnou a sladkou kávou, pohopkávala na kluzké podlaze. Krkolomně se podívala na hodinky, měla zpoždění.
Když konečně rozrazila dveře učebny, překvapilo ji strnulé ticho. Žáci už způsobně seděli v lavicích, oči žádostivě otevřené, tu a tam viděla úšklebek. Nikdo se neobtěžoval vstát, ale ona přesto ze zvyku trochu mávla volnou rukou, jakože si mají sednout.
„Omlouvám se,“ povídá, roztěkaný pohled zaměřený na dvojici v první lavici. Tam si posadila Gustava Manera a Ernesta Vodičku, dva největší lumpy. Chtěla na ně dobře vidět, když jí šmátrali pod nohama botou s přivázaným zrcátkem nebo posledně, když je nachytala, jak všem fotkám žen ve školním časopise dokreslují bradavky.
Kdyby učila fyziku, přísaha by, že ve třídě je zvláštní gravitace. Všechny pohledy se stáčely na roh vzadu vedle velké mapy Evropy. Jako by chtěli, aby se tam sama podívala, ale ona jim na to nehodlala skočit.
Vzala do ruky Mein Name sei Gantenbein, kousek od hřbetu vytáhla záložku na straně 12 a s báječným hereckým přednesem četla.
„Ein Mann hat eine Erfahrung gemacht, jetzt sucht er die Geschichte dazu – man kann nicht leben mit einer Erfahrung, die ohne Geschichte bleibt, scheint es, und manchmal stellte ich mir vor, ein anderer habe genau die Geschichte meiner Erfahrung …“
Snažila se nevšímat si chechtání a štěbetání, které se neslo třídou. Bylo to mnohem silnější a drzejší než obvykle. Hihňání. Uštěpačné poznámky. Knihu odložit ji ale přimělo až zoufalé zaskuhrání.
„Paní profesorko, prosím…“
Oči se jí stočily přesně do toho rohu, kam se od začátku odmítala podívat. Chvíli si nebyla jistá, na co se dívá. Bylo to tak surrealistické. Neskutečné.
K úzké, dlouhé tyči od topení tam bylo přivázáno chlapecké tělo.
Nahé tělo.
Rychle podnikla několik kroků tím směrem, i když jí bylo jasné, že si z ní žáci tropí žerty. V duchu už sepisovala poznámky, ale jak došla k místu, odkud měla docela otevřený výhled na celou scénu, došla jí slova.
Opravdu tam bylo přivázáno hubené tělo studenta.
Chvělo se.
Povědomá tvář se k ní natáčela, trochu s problémy, protože pro ni byl připraven pohled na nahá záda a zadek. Z masa hubeného pozadí vystupovaly tři jasné, červené pruhy, tři rány rákoskou, co byla položená hned vedle na lavici.
Jako v mrákotách udělala několik dalších kroků blíž.
Třída šílela.
Ozýval se smích, ozývaly se posměšky. Škodolibé poznámky na ni, i na toho troubu, který se tam nechal takhle ponižujícím způsobem přivázat.
Pořád tomu nemohla uvěřit. Rostl v ní vztek. Rostla v ní touha po spravedlnosti. Pomstít toho nebohého chlapce, potrestat hajzlíky, kteří byli schopni toto provést spolužákovi.
Řev ve třídě byl nesnesitelný.
Popadla rákosku a chtěla s ní silně švihnout, aby udělala rámus, aby si jí všimli, aby studenti stichli a aby získala jejich plnou pozornost.
V tom si něčeho všimla.
Koutkem oka zaznamenala, že to pořád ještě dítě přivázané s našpulenou spráskanou zadnicí, tak ten, koho pokládala za oběť, má erekci. Nechápavě koukala na naběhlý penis cukající se směrem nahoru.
Podívala se do tváře tomu malému zvrhlíkovi, který něco říkal. V tom zmatku mu nerozuměla. V té vřavě, v momentě, kdy jí vztek bublal v uších, netušila, co jí ten kluk říká. Až později, až byla sama doma a se skleničkou vodky, kterou nikdy nepila, se z toho zkoušela vzpamatovat, si to vybavila. Ze rtů v narudlé tváři vyčetla, že říká „Prosím, rozvažte mě“.
V ten moment ale neuvažovala.
V ruce svírala rákosku a místo o roh lavice, švihla tomu klukovi po nahatém zadku.
Pořádně.
Třída zařvala.
Ten kluk zařval.
A jí se podlomila kolena.
Tak jako se zhoupla, úplně zbavená rovnováhy a kdyby se nepřidržela lavice, nejspíš by spadla.
V první chvíli si myslela, že se pomočila. Rozkrok jí okamžitě zmokral, ale necítila žádnou stékající vodu na vnitřku stehen. Kalhotky měla rozmočené a odmítala si přiznat, že se tak vzrušila.
Tu rákosku pořád ještě v rukách.
Když udeřila podruhé, hlasy ve třídě se překvapením utišily.
„Ta mu dává,“ řekl někdo.
„Ty jo, ona ho tu ztříská,“ ozve se další.
Natanel, kterého konečně v tom nahém zaklíněném žákovi poznala, se prohnul v zádech a kvílivý zvuk, co z něj vzešel, šlo chápat jako bolest i sten vzrušení.
Jí samotnou projela silná touhla.
Chtěla si sundat kalhotky. Úplně mokré, pevné bavlněné kalhotky světle modré barvy. Hodlala přitisknout ten kus vlhkého hadříku na tvář hochovi tak troufalému, že se tu od ní docela nahý nechá bičovat.
„To se mu ani nesnilo,“ řekne dívčí hlas a znovu se ozve chichot.
„Nezavoláme ředitele?“ navrhne jiný hlas. Upejpavý. Bojácný.
„Že by mu řéďa taky naložil?“ Vybuchne gejzír smíchu.
Zuzana se otočila ke svým žákům. Přišlo jí, že se jí smějí do očí. Vysmívají se pro tu chvilku slabosti.
„Du hast fünf!” zařvala. “Fünf!”
Ukazovala, v ruce pořád ještě tu rákosku a na každého, kdo se ozval v němčině hulákala, že má za pět.
Ztěžka dopadla na židli.
Oči se jí stočily do rohu, kde se pořád ještě leskla nahá záda žáka Natanela Osvalda. Na moment, na krátký okamžik ji napadlo nakázat některé z dobrých žákyň, ať ho odváže.
To by ale musela připustit, že ho vidí. Musela by uznat, že stála jen kousek od něj a právě tou rákoskou, kterou není schopna pustit z ruky, mu dala pěkných pár ran na obnaženou řiť.
“Všichni si otevřete knihu na straně 12. Doležalová, začni číst.”
Chvíli bylo ticho. Žáci se ošívali, otáčeli do rohu, jestli je tam pořád ještě to, co si myslí, že tam je. Koukali vytřeštěně na sebe, zpátky na učitelku, co se zdála neoblomná.
Pak se ozval přiškrcený dívčí hlas.
“Mein Vater hat an diesem Tag schlecht geschlafen, und sobald er die Küche betrat, war klar, dass etwas nicht stimmte…”
Crush jsem napsala původně v angličtině a v nejbližší době přeložím do češtiny. V češtině jsem se rozhodla pro název Prvotní instinkt. Věřím, že dostatečně vyjadřuje primárnost sexu i krve a vraždy.. Když pominu linku děje, Prvotní instinkt je taková encyklopedie největších podivností, které muže vzrušují v pornu. A ne, stoprocentně jste to nečekali.