Děti krve – humor a sarkasmus

Pochopitelně, Knihovna není tak úplně, co pod tímhle názvem čekáte. Není to jen o knihách, není to jen o informacích. To bych se musel rozepsat o tom, co tu znamená myšlenka jako taková. Je jí vlastně přiřazen status hodnoty.

Někdy příště vám povím o těch blocích knihovny, kde potkáte minulost i budoucnost, jestli vyjde chvilka, tak zmíním i cestování časem a tak. I když je tu hodně o dost zajímavějších částí, třeba ta se sny. Doslova. Vzpomenete si, co se vám zdálo jako desetiletému capartovi a ten sen se opakoval a trochu se i posunoval a vám se úplně jako tenkrát zastaví srdíčko, ale jen skoro. Je zvláštní, že prý neexistují šťastné sny, to jsou jen někteří tak odolní, že vidí jen to dobré tam, kde jiní běsní hrůzou a cukají sebou ve spaní, zalití potem a do dlaní vyryté půlměsíce od vlastních nehtů.

Ovšemže se nestane, že by vás poslali mezi regály. Tohle bylo běžné tak před sto, sto dvaceti lety.

Musím říct, klobouk dolů před místní navigací. Ty vám čtou myšlenky a nápisy na zdi u šipek jsou odpovědí přímo na to, co právě hledáte. Osobně si myslím, že by měly držet vkusně neutrální tón, i když narazí na nechápavého pitomce, který pokládá pořád dokola ty stejné otázky. Není jeho chyba, že neví, co je to pastrouk nebo pikadůr. Nebo čím potěšíte rusalku.

Dobré je, že pokud vám takhle naměří IQ pod úroveň debility, zdarma vám přidělí průvodce, který by měl s vámi projevit větší trpělivost. Většina je pro to i trénovaná.

Já kretén si při slově průvodce vybavil Žlumu a byl to čistý reflex.

Jenže hned pak stojí ten zmetek hned vedle mě, podívá se na mě, protočí oči a řekne něco v dávno mrtvém jazyce a já bych se nejradši sebral a šel pryč. To se ale nemůže, to je ilegální. Jak jednou projevíte hlad po informacích, ten je nadřazen vašemu vlastnímu právu změnit občas názor.

Jestli se vám to nelíbí, prosím. Klidně se tam běžte hádat. Pravděpodobně vám při druhé návštěvě pustí právě vás, jak se tam vztekáte a myslí to jako prevenci a vůbec si nedají vysvětlit, čím vás právě naštvali i tentokrát.

Jak popsat tolik informací v tomto světě?

Kouzelný labyrint z průsvitných desek a všudypřítomné hologramy, které čtou myšlenky vám, a hlavně vašemu průvodci. Ve zkratce.

To bychom tu byli dlouho, kdybych se nimral v tom, co se v labyrintu děje. Stejně jako já si musíte vystačit s útržky informací, které mi servíroval můj skromný přítel Žluma. Já vás tedy zkusím ušetřit nadávek, což on rozhodně ani nezkusil.

Tomuhle ovšem říkám skuteční avatarové.

Opravdoví, perfektní. Bojovníci stvoření rukou mistra.

Dokonalí a krutí a vzbuzující hrůzu už od pohledu.

Dovnitř téhle části knihovny za námi vtrhly tak tři tucty maníků v parádních černých uniformách, za které by se nemuseli stydět ani ve Star Treku. Prakticky žádný krk, mohutné hrudníky a silné nohy.

Netuším, jak se používají zbraně, které drží, ale tipnu si, že to má bolet. Hodně bolet. Jsou to dlouhé hole zakončené dvojitým ozubeným ostřím, co ale vypadá, jako že navíc vydává nějakou energii.

Jejich pochod je fascinující. Jde z nich děs, takový ten, co vidíte na starých záběrech, kde černobíle pochodují nacisti. Tam už víte, k čemu to ovšem směřovalo.

Tady vím prd. Ale tuším, sakra tuším.

Je jasné, že se mám bát. Je zřejmé, že jsem vyděšený k smrti, ale beztak nedokážu než fascinovaně zírat. Pochodové tempo. Krok, krok. Krok, krok. Jsou brilantně sladění, precizní.

Nezastavitelní.

Dva z nich se oddělili od přísně pravidelné jednotky. Ta choreografie pochodu je pořád dokonalá, jako by to trénovali už roky. Než byste řekli Žluma, jsme v obklíčení.

Já, můj oblíbený rádce a okolo nás tihle vojáčci jak od Matella. Pro velké kluky.

Nechali nám čtverec tak tři na tři metry, vprostřed toho stojím já a Žluma, oba se tváříme zhruba tak stejně důstojně. Já asi o něco víc naštvaný.

Ostatní spoluvězni Knihovny se vytratili. Ti týpci v černém jim to nakázali. Taky bych šel, ale vypadá to, že s námi mají jiné plány.

Civí na nás, ani nemrknou. Není to pohled plný nenávisti. Je to mnohem horší. Tihle namakaní ozbrojení týpci čekají na rozkaz.

Můj jedinečný rádce Žluma se ke mně nakloní.

Povídá.

„Nezavoláme strážce knihovny?“

Chce se mi řvát.

Chce se mi hulákat: A to tě napadlo až teď?

Ale k čemu by to bylo, že.

Taky se k němu nakloním.

Povídám. Buď tak laskav.

Ve mně to vře vzteky. Tihle dva namyšlení kašpaři si tu hoví ve svém nechutném luxusu a tomu, že jen před malou chvílí mě skoro zabil jeden z lidí, které na mě poslali, věnují asi tolik pozornosti, jako vy zkoumáte reklamu na zázračné zhubnutí, co na vás vyskočí na facebooku.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ usměje se na mne panovnice. „Nemohla jsem se dočkat, až tě poznám.“

Dojde mi, že jsem na řadě s replikou.

Nějak ze sebe vysoukám, že bych nikde teď nebyl radši, a protože oni nic neříkají, rozhodnu se dodat „je mi nevýslovným štěstím přijmout pozvání“ a ještě „Vaše výsosti“.

Pak přišlo to, čemu se asi říká diplomacie.

Popíjeli si nějaké čajíčky z porcelánu, kterého bych se bál i jen dotknout, jak draze vypadal. Tlachali o tom, že doufají, jak příjemnou cestu jsem měl a já seděl zkroucený na židli, která v tom načachraném salónku vypadala skvostně, ale jako by ani nebyla vymyšlená k sezení.

„Nádherný palác,“ řeknu. „Z toho, co jsem viděl.“

Král potěšeně pokyne. Královna se mile usměje. To jsme tu všichni bezva kamarádi.

Za závěsem hrála živá hudba. Byla zvláštní, byla vemlouvavá a brnkala na emoce.

Když Ruben velkomyslně zvolal, že jsem vítán v jejich království, muž tak urozené krve, jako jsem já, chvíli jsem zvažoval, že konečně zmíním ta pouta. Ta na mých rukách.

„Řekl bych, že království svědčí pevná ruka,“ řeknu místo toho. „Kdo by se obtěžoval s nějakými volbami.“

„Volby?“ královnin smích trylkoval. „Nedej se vysmát. Slečna Rosita mi nedávno četla povídku ze starého Říma. Nemožně zaostalé město. Měli tam právě ty senátní volby. Představ si, že koho lid zvolil, ten mu vládl. Idiotské.“

Přikývnu. Co jsem taky měl dělat.

Slečnu Rositu jsem nikdy neviděl. Královna si ji asi schovávala pro sebe. Říkalo se, že kdybyste chtěli zkusit otrávit královnu, zabijete první Rositu. Dělá pro svou paní všechno, od ochutnávek po umývání nohou před spaním.

„Volby jsou záslužné,“ namítne král. „Pochopitelně je chyba k nim pustit plebs. Je ale dobrou tradicí, že šlechtické rody volí ze svých řad některé hodnostáře.“

„Drahý, dovolím si oponovat. Není vhodné nechat kohokoli myslet si, že má ve svých rukách možnost rozhodovat, volit určitý řád. Vždyť jen ta myšlenka je kacířská.“

„Rozumím, drahá. Nicméně je to určitý druh zábavy. Při honu na lišku má ta zrzavá potvora také určitou šanci, jinak by to nebylo podnětné. Volení hodnostáři si tak zaslouží díl respektu a malý díl moci.“

Ona se zamračí.

„Pochopitelně je třeba mít jejich moc pod kontrolou.“

„Pochopitelně,“ řekne ona.

V tom hovoru si docela vystačili a já jen tupě čekal na narážku, kdyby potřebovali třetího do hry.

Isabela požádala o další čaj.

Prostě pronesla příkaz, i když v té snobské místnosti jsme byli jen my tři. Její královský choť tak docela nevypadal na ten typ, co si ho ženuška pošle s pochůzkami. A sebe jsem si taky nepředstavil, že s rukama za zády zkouším balancovat drahý porcelán na podnose.

Vběhla tam služtička.

Rozkošná mladá holka ve fialovo bílé uniformě, na plochém hrudníku královský erb.

Vytetovaný.

Vlasy černé jako uhel spletené v tlustý cop. Dlouhé nohy navlečené do průsvitných střevíčků. Okolo pasu na mašli vázanou zástěru z hedvábí. Na každém zápěstí rozkošné stříbrné náramky ve tvaru pout, ale na rozdíl od těch mých, tyhle nedržely při sobě.

Plaše na mě pohlédla a hned sklopila oči.

Nesla malou konvici s vodou, a ještě velkou dřevěnou kostku, nádherně vyřezávanou a s kovovým zdobením. Všechno to položila na nízký stolek, dřepla si vedle, a zatímco se voda zvolna ohřívala, i když nebyla ani nad ohněm a pochopitelně tady nemají elektřinu, přesto bylo slyšet bublání, ta holka otevřela tu krabici.

Nejsem idiot, abych myslel, že si to služtička přihasí se sáčky čaje, ale to, s čím došla, mě ohromilo.