Děti krve – Fauna a flóra

Samael mě pozvala na lov.

Jak jsem pak pochopil, zastane to roli starého dobrého pozvání na skleničku a taky na šipky nebo kulečník. Dokonce máte v ceně maníka, který vám nese ukořistěné hlavy a prý i počítá body.

Může být, že pozvání na lov vypadá poněkud abstraktně.

Dokud před vás nepoloží speciálně upravený samostříl. Detaily jsou dost nechutné, zahrnuje to pár kapek vaší krve a nějaké alchymistické kořínky a tak. Výsledkem má být střelecká schopnost závislá mnohem víc na typu osobnosti, než na trénincích a manuální zručnosti.

Přesně tak.

Nechcete potkat psychopata.

Docela jistě nechcete potkat psychopata se samostřílem.

Samael s tímhle bezva nástrojem měla být taková třešinka na dortu.

Pokračovat ve čtení

Úsvit nás zastihl vprostřed lesů u úpatí příkrých svislých skal v Českém ráji. Někdy později mi kdosi má vysvětlit, že několik příšer sem porůznu uteklo, jiné tady drží schválně, aby bylo co nahánět.

Jestli jsem to neřekl jasně, tak tady se lovem nemyslí daňci nebo divoká prasata a už vůbec ne docela obyčejní zajíci. Část místní fauny si možná vygooglíte pod heslem mýtičtí tvorové a zbytek vám třeba tak nějak sám naskočí, když budete ochotni si připustit, že nejen básníci starých časů měli bujnou fantazii.

Jenom z takových, co jsou napůl ženy, pochopitelně polonahé a hodně prsaté, tak z těch by byl moc hezký kalendář na zeď.

Aby nedošlo k omylu. Zapomeňte, že jsou všechny ty mrchy roztomilé, natož sexy.

Do záznamu.

Představte si sbírku těch nejošklivějších potvor, co vám vaše představivost nabídne. Určitě část z nich bude napůl z hadů, štírů nebo vám připomene zvlášť velkého pavouka. Zuby, drápy, bodce, kopyta a zase zuby. Čím víc, tím líp. Tak to aspoň vypadá. S tou druhou půlkou bájného tvora se nijak netrapte. Ti, co je vymysleli, to taky vzali dost hopem. Dejte tam koně, může to být lev nebo docela obyčejná kočka. Obří myš, chameleon nebo stonožka.

Hlavně, že to umí běžet dost rychle. Umí to skákat, plazit se a ano, vždy přijdou vhod vražedná monstra, co umějí lítat. Některá jsou neviditelná a jestli vám to třeba nějak nepřijde fér, tak vítejte v klubu.

Na rovinu vám povím, že jsem žádný parádní úlovek nezaznamenal. Vlastně jen díky Samael se kořist nestala ze mě.

Všechny ty chiméry a jednorožci, minotauři, pythóni, a pegasové, harpyje nebo goblini a rusalky, ti všichni se tady prohánějí po lese, dokud je nesežere něco většího nebo nezastřelí nějaký pitomec, jenž kuš drží poprvé, a ne že by mu to tak šlo. Ani to neberte jako že měl šťastnou trefu. Já že bych měl šťastnou trefu.

Šipka vyletěla docela jiným směrem, než jsem čekal.

A víc se k tomu vyjadřovat nehodlám.

Jen pro představu. Samael byla navlečená v čemsi černém, spíš to vypadalo jako malování na kůži, než že byla opravdu oblečená. V pase široký zlatý pásek, přezka docela jistě vyrobená z kostí. Netuším, čí jsou to kosti, nehodlám tipovat, a ještě menší chuť mám se ptát.

Dlouhé černé vlasy má Samael sestříhané do několika špic. Konce těch špic jsou obarvené dozlata. Tím nemyslím blond, ale fakt zlatou barvu asi jako má váš prsten, má váš náhrdelník a možná i vaše brož.

Musí na těch vlasech mít něco jako gel a není to gel, lak a není to lak. Netuším. Jen mám pocit, že vlasy normálně nejsou takhle pružné a nevlní se vám samy o sobě jako klubko líných hadů.

A ano, je to smyslné.

Jasně, že je to dráždivé.

Voní.

Tady na sebe nikdo neplácá esence z růže nebo ambry. Tady každý parfém zesiluje feromony. Přidává jim určitý tón, jestli mi rozumíte.

Vůně feromonu, to je jako když se nadechnete, naprosto nic, žádný jasmín nebo vanilka vás nevaruje, ale naježí se vám chlupy i tam, kde jste byli přesvědčeni, že žádné nemáte. Vdechnete tu vůni podruhé a moc potřebujete jít blíž, dotknout se té kůže, pohladit, cítit, ochutnat. Jste přitom už připravený a tvrdý.

Běhat po lese s erekcí, byť uměřeně nacpanou v kalhotách, tak to je dost nepraktické. Nepohodlné. Nebezpečné. Ona mi vykládá, co mám, co musím, co nesmím, jestli chci, aby nosič nešel z lesa s mou hlavou. Ukazuje mi, co zmáčknout, natáhnout, kde držet a pustit ten samostříl a já jen vnímám příjemnou horkost z její kůže a vzpomínám, jak je hebká.

Ušetřím vás starostí a péče. Tentokrát jsem si při honu ještě nijak zvlášť neublížil. Děkuji za optání.

Děkuji za vaši starostlivost. Dojemné.

O tom jsem tenkrát tak moc nepřemýšlel. Ne, když nás napadla tlupa piroňožů.

Jedno jsem asi nevysvětlil. V tomhle světě je věcí cti, že lovíte jen potvory, které jsou samy dost mrštné, zvědavé a masožravé, aby se vám měly, jak bránit.

I když vám to sebeméně nebrání sypat jed do číší vašich příbuzných.

Tady se naučíte, že i čest je relativní.

Piroňože vám můžu popsat, až když jsem viděl pár zabitých, hezky pokojně ležících ve vlastní krvi. Když vám to rejdí nad hlavou, skřehotavě piští, skáče z větve na větev a háže po vás ohlodané lidské kosti, moc času na přemýšlení o jejich vizáži vám to nedá, že.

Tělo připomíná hodně opici, jen ocasy mají dva. Oba dva zakončené hadí hlavou. Hadí oči, hadí tlama a samozřejmě hadí zuby.

Hadí jed.

V obličeji moc opičí nejsou. Když to mám k něčemu přirovnat, možná mají tvar želvy. Možná.

Zuby jsou na nich samozřejmě to nejlepší. Ani zrovna nemusíte hádat.

Piroňoži mají zuby jako piraně. Útočí ve skupinách jako piraně. Jsou věčně hladoví a zuřiví jako piraně.

Jen jsou holt větší, mají skoro lidské ruce, kterými umí šplhat po stromech stejně dobře jako uškrtit dospělého člověka, a ze zadečku jim čouhají jedovatí hadi.

Když Samael rozsekla na dvě tři části první cirka pětičlennou skupinu, která se do nás pustila, oči jí zářily nadšením a povídá, že piroňoži jsou dobří pro zácvik.

Ideální pro začátečníka.

Prý nás mohlo napadnout něco mnohem nebezpečnějšího.

A já si pomyslel, kam se podělo staré dobré pozvání na kafe, když si chcete s někým trochu zašpásovat.

Prvního piraňože jsem minul. Můj šíp se zabodl do stromu tak metr od téhle mrštné příšery, která přes piraňovité zuby vyluzovala příšerné hýkavé zvuky. Ale aspoň se ten zmetek zastavil. Mrštil po mě kamenem, ale naštěstí uměl mířit ještě hůř než já.

„Oblouk, nezapomeň při střílení na oblouk a taky rozptyl,“ vykládá mi Samael a podle jejího klidného tónu byste mohli říct, že ona si přijde jako někde v kavárně na nezávazném potlachu.

Druhým šípem jsem si vedl o něco lépe. Trefil jsem toho hajzlíka do nohy a pak ještě dalším šípem jsem mu provrtal krk.

Samael potěšeně mlaskla, zatímco já se spíš soustředil na dalších pět, kteří nás obkličovali a přitom vyřvávali, jako by volali o posilu. Má krásná společnice schovala meč, aby mi dala galantně najevo, že do mého boje s těmi zákeřnými žravými opicemi nebude zasahovat a já nenacházel dost slov pro to, abych jí poděkoval.

Nikdy bych nevěřil, že se naučím tak rychle nabíjet kuši.

Férově tedy musím říct, že s tím nabíjením mi pomáhal mechanismus, který byl docela jistě založen na nějakém tom mystickém kouzlu nebo tak. Já šipku jen položil do jamky, jak nejrychleji jsem svedl a ono se to samo nějak zaháklo a napnulo a zaseklo.

Zastřelil jsem ještě jednoho a stačilo mi na to pět pokusů.

Než se po nás vrhli.

Než nám skočili na záda, vřískali a škrábali a kousali. Piraní tlama se mi sápala po krku. Ještě něco menšího se mi zahryzlo do lokte, něco jako hadí hlava. Bolest mě na chvíli ochromila, myslel jsem, že omdlím.

Pak ze mě ta kousající věc spadla, čistě rozseknutá. Má krásná divoženka do mě pořádně šťouchla a spiklenecky mrkla.

No opravdu.

Měla za to, že si tuhle lovící zábavu užívám stejně jako ona.

Samael mi hodila jakousi věcičku připomínající ježka. Museli jste odhrnout pár bodlin a najít takové měkké místečko a to zmáčknout. Tak to na mě hulákala, zatímco ze sebe shazovala ty žravé, útočné bestie.

Ježek vystřeloval bodlinky, které byly tak horké až svítily a vypadaly jako proud jisker a ty se zavrtaly opičím příšerám pod kožich a vystříkly trochu jedu. A tak zatímco já jsem mačkal břicho opravdickému, živému jen drobně zmutovanému ježkovi, mé rande okolo mě tančilo s mečem, několik škrábanců jí na černém tělovém oblečku zanechalo šik červené proužky a ta nepravidelnost vypadala skoro jako návrhářův záměr.

Ona se docela jistě skvěle bavila.

Osekávala ty uřvané kousající zmetky jako když stromy čistíte od zbytečných větví. Byla přesná, pečlivá, efektivní a nádherná. Tváře jí hoří vzrušením, oči svítí. Vlasy vlají jako rockerovi.

A já jako trubec pořád mačkám chudákovi ježkovi to břicho. A taky mám pocit, že jediný, kdo tu pořád ještě vyděšeně řve, jsem já.

Takhle to šlo nějakou chvíli.

Jak jsme zlikvidovali tlupu ošklivých piraních opic, pustili jsme se do jednookého obra s odpudivým dechem.

Drahoušek Samael mi pod kůži vstříkla hnědou, ošklivě páchnoucí vodu. Ta měla neutralizovat hadí jed. Taky prý ten lektvar měl pomoct vrátit trochu masa do míst, na kterých si pochutnaly piraní tlamičky.

Za zmínku možná stojí, že to svinstvo bylo silným halucinogenem. Celý tenhle šílený svět byl od začátku bláznivě neuvěřitelný, ale s tou drogou všechno dostalo grády.

Co přišlo, překonalo vše.

Třeba se mi to jen zdálo.

Možná všichni ti pegasové, na kterých jsme létali, když jsme masakrovali okřídlené bohyně. Tělo orla, hlavu smyslné ženy. Nebezpečné pařáty, které vás rozcupovaly na kousky, když jste si nedali pozor. Nic z toho se nestalo. Ne doopravdy.

A ty maličké víly. Je šílené, jak se bráníte naprdnutým ženštinám ne větším než vinné mušky, které zaútočily jako roj vzteklých divokých včel.

Včely ale neskandují. Včely vám nenadávají. Včely neuráží vaše mužství.

Netvrdím s určitostí, že jsme si to se Samael rozdali s tyranosaury. Stejně jako nemůžu potvrdit ani vyvrátit, že nás v jednu chvíli má kouzelná přítelkyně zaklela v keramické trpaslíky, a hlavně si vůbec nevzpomenu, před čím že nás to mělo zachránit.

Hádejte.

Tipujte.

Použijte fantazii, sakra.

Skoro určitě jsme pak měli sex. Já a Samael.

Být to na mně, tak úplně zkraje vám povykládám o půlnočních trpaslících a jejich hře na třetí pravdu. Říká se, že se dá propočítat, kdy vám někdo z těch mrňavých zmetků zkouší lhát a pokud se na to cítíte a při té lži ho přistihnete, měl by vám splnit aspoň některé přání.

S nějakou debilní zlatou rybou si je ale fakticky nepleťte.

Tyhle malé mrchy si totiž samy vyberou, jak si tu vaši objednávku vyloží. Jak ji pochopí, co si s ní počnou. Nedělá jim ani trochu problém zaměnit slova. To v lepším případě.

Jsou o tom moc prima příběhy, tedy pokud se nestanou právě vám, že. Týpkovi prý přehodili šlapky na noze. Levou za pravou a tak. Přijde vám to jako pitomost, ale tvrdil, že rovně už nemůže ani močit. Dalšího přesvědčili, že odjakživa uměl lítat a taky péct vynikající rozinkový chléb. K jeho štěstí zkusil jako první ten chleba.

Byli tací, kteří netoužili pokoušet své štěstí a těmhle pidišmejdům pověděli, že jsou v pohodě. Nic nechtějí. Nic nepotřebují. Mají všechno.

A než se vzpamatovali, byli zasnoubeni s jednou z trpaslic.

Vážně, kdybych si mohl vybrat, určitě se zmíním o ženách, kterým se říká svaté Lilie. V době jarního deště je potkáte mezi stromy v parku a v blízkosti řek. Zpívají. Nezpívají hlasem, jde to tak jako z jejich nitra, jsou to tóny, a přece tvoří slova. Někdo tvrdí, že byly stvořeny, aby uhasily divoký oheň tam, kde se následkem vražedného kouzla otevřela země a pak už tady zůstaly.

Není jich moc. Jsou jich jen tisíce.

Je to tím, že nežijí dlouho, jsou celé utrápené a náladové. Asi je fér přiznat, že jejich řady řídnou i kvůli tomu, že jsou oblíbenou lahůdkou transylvánských Gorgon.

Mluvil bych o svinských lázních na omlazení nebo třeba o opasku, kterým si nastavíte, kolik chcete vážit. Řekl bych něco málo o blátě, ze kterého můžete splácat věčnou lampu. Pokud tam cáknete pár kapek krve úplně prvního člověka, kterého jste sám zabil, tak pak bliká a stmívá se pokaždé, když je poblíž někdo, kdo vás chce mrtvého.

Někteří koumáci vám na míru vyrobí prsten hanby a jestli dáte na mou radu, je to podvrh. Vůbec to nefunguje. Ten kousek kulatého kovu by vám měl dát schopnost jakési empatie, jenže ve skutečnosti to znásobí chuť po tom zakázaném, co právě provádíte.

Sakra, s tímhle prstenem máte slušnou šanci, že se z vás stane psychopat.

Když právě pocházíte ze světa, kde jsou věci podložené výpočty a vědeckými principy a náhodou se vám přihodí, že se ocitnete zrovna v téhle pošahané realitě, jednu věc vám poradím. Může být, že zrovna tohle rozhodne, jestli se vám svět magie a kabaly a intrik bude zamlouvat. Chvíli před rozedněním se nakloňte nad černou studni a zašeptejte první slovo, co vás napadne. Řekněte to třikrát po sobě.

Víc vám nepovím. Však sami uvidíte.

Snad jen, že s prvními červánky potkáte toho, kterého jste už nikdy nedoufali vidět a můžete s ním nebo s ní mluvit, vzít se za ruce a tak. A budou takoví, jaké si je pamatujete, když ještě žili.

Nejspíš už jste na to kápli.

Svět, do kterého vás vezmu, není ten, který znáte. Do kterého se ráno probouzíte a který vás v mnoha věcech štve, ale přece jen vám nějak dává smysl. Jen jedno chci, abyste měli na paměti.

Není to má volba.

Nikdy nebyla.

Obrázek

U třetí atrakce se vyskytl drobný zádrhel.

Jak blondýnka zmerčila ceduli s nápisem, rozhodně zavrtěla hlavou. Ruce překřížila na poněkud upatlaných ňadrech a povídá: „Tak na to rychle zapomeň!“

Se jménem atrakce by nebyl takový problém. Zadní vrátka. Jenže pro ty méně chápavé byl zručnou uměleckou rukou vykreslen hezký, kulatý zadeček. To měla na mysli slečna Prestonová, když upejpavě dodala, že „tydlecty prasárničky“ ona nedělá.

„Dobře,“ souhlasil. „Nějak to uděláme. Věř mi.“

Tahle atrakce byla nejmenší z těch, co měli zatím tu čest navštívit. Stát se na zlomek času jejich němou součástí.

V análních hrátkách byla jen jedna scéna. Kulatá, jako to, co symbolizuje. Také rozestavění figur vykazovalo jisté známky pravidelnosti a vzorce.

Silikonové figuríny jsou rozestavěné těsně za sebou do kruhu. Kdo je vyrobil si nijak nelámal hlavu s tím, jestli tři muži za sebou nebo dvě ženy jedna za druhou jsou něčím zvláštní. Třeba jen říct, že ženské postavy prostě na toho před sebou použily nějaký předmět. Tady autor měl šanci rozvinout trochu představivost a nezklamal.

Tak do toho se ti naši dva nachomýtli, kruh, který vypadal uzavřeně, ale nebyl.

Dokonce to vypadalo, že je tam skulinka připravená jen pro ně.

Když odfrčel vláček a přišla jejich chvíle, postavili se se Sunar do správné pózy. V tomhle si všichni byli podobní. Ve stoje se toho ostatně moc obměňovat nedalo, pokud jste měli namířeno do kakaové.

„No to mě poser,“ předkloní se blondýna. V téhle pozici drží.

„Ty mě snad radši ne,“ odtušil John. Popadl ji za půlky, ale držel slovo. Nezasunul tam, kde se to od něj čekalo. Nenápadně šel o patro níž.

Přijel vláček, vyslechli si obvyklé komentáře, tentokrát o fous ostřejší. Jen o chlup je minula dávka spermatu, kterou ze sebe vycákal z poloprázdného vláčku jakýsi hubený floutek.

Ale mělo být hůř.

Vláček tentokrát pouze neprojel. Aby projížďka stála za to, dvakrát obkroužil celý tenhle živý obraz.

Po prvním kole se ozvalo skřípění šroubů. Něco se pohnulo.

Teprve teď si všimli, že stojí na jakýchsi pohyblivých pásech. Každý z pásů, na kterém John a Sunar balancovali, se pohnul jiným směrem.

Blondýna poodjela k jakési svalnaté figuríně.

John také.

Co bylo horší, snad kvůli pestrosti byla výměna vymyšlená tak, aby si dvojice zároveň prohodily pozice. Kdo byl vpředu, šel dozadu. Zezadu potom postoupili vpřed.

Což byl trochu problém.

Když totiž před blondýnou figurína vyšpulila zadek, jaksi se jí nedostávalo ničeho, co tam zašoupnout. Tak jen pokrčila kolena a trochu se přitulila. Zavrtěla se. Zkusila předstírat. A ještě se pokoušela nesmát, což fakticky nebylo snadné.

Není těžké uhodnout, že polda na tom byl o něco hůř.

I k němu dojela figurína. Ale zezadu.

Ta rozhodně disponovala nářadím k zasouvání a v tomhle směru ani neváhala. Jak se ukázalo, i tenhle silikonový vrták byl gentleman. Měl pochopení.

Také on zamířil o patro níž.

McClain zařval a šel k zemi. Držel se za koule, co právě obdržely parádní šťouch. Hulákal cosi o policejní profesi a nebylo to moc lichotivé.

Vláček pořád ještě jel, ale lidé už nehačali na svých místech. Někteří stáli, aby lépe viděli. Dokonce jeden nebo dva vypadali, že hodlají vyskočit, když vláček zamířil směrem ven. Kdosi vyčítavě pronesl, že ty cedule zakazující se přidat, nejsou asi ke všem stejně fér.

Sunar Prestonová si neodpustila rozmařilé plácnutí zadku, co byl před ní tak podbízivě vyšpulený a pak teprve přiskočila na pomoc Johnovi.

Pomohla mu vstát a vlekla ho k místu, kde schovali svršky.

Tohle zkrátka nezvládli. Nemělo smysl si dál hrát na nemravné panáčky.

Nečekali dlouho, než mobil se srdíčky zazvonil.

Už oblečení a venku na parkovišti, ale pořád ještě vzteklí. McClain nemohl dost dobře ani sedět ani stát.

„Jo, ty zkurvysynu,“ řekl John, ale nedokázal k tomu přidat potřebný výraz. Spíš tak tiše sykl.

„Tak se teď hlásíš do telefonu, Johne?“ odpověděl povědomý hlas. Ale ne ten, co patřil Javieru Grande Pervesovi. Tohle znělo jako Johnův parťák Charlie Novak.

„Jen si tak zkouším, co dám na záznamník,“ usmál se McClain, nedokázal skrýt radost z toho, že slyší přítele. „Kdes vzal tohle číslo? Do Zlatých stránek jsem ho ještě nestačil dát.“

John zavezl Sunar k sobě domů. Oba si dali důkladnou sprchu.

„Pusť si bednu, v ledničce najdeš zbytky pizzy. Hned jsem zpátky.“

Sám pak nasedl do parťákova vozu.

Na stanici si přečetl hlášení.

Věc se měla tak, že chlápek, kterého Perveso na prácičku s výbušninou v bytě Sunar Prestonové najal, podle pokynů nechal klientovu vizitku. Mělo to být jenom gesto. Počítalo se, že shoří.

Kdo mohl tušit, co je to za pitomce. Nějaký Mark Pick, bezvýznamný zlodějíček, který si na netu přečetl návod jak bombu vyrobit, a hned si na stejném komunitním webu nechal inzerát, že nabízí špičkové bomby. No tak tenhle novopečený profík na výbušniny nechá navštívenku svého klienta přede dveřmi. Byla to první věc, na kterou narazili hasiči, když se hrnuli nahoru. Protože byla ohořelá, předali ji nejbližšímu poldovi.

Jeli si přímo pro něj.

„Je to fakticky prvotřídní magor, tenhle Perveso,“ pochvaloval si Charlie, zatímco McClain do sebe cpal kuřecí sendviče, jako by strávil den o hladu někde po výtahových šachtách. „Měl byt úplně holej, místo tapet jeden plakát playmate holek z Playboye vedle druhýho. Takovej dvojrozměrnej, kozatej ráj. Jenom na obličeje těm holkám nalepil černý pásky, asi jako když v novinách zveřejněj fotku někoho, kdo by proti tomu mohl něco mít.“

„Nemluvil o lidech, co se je chystá zabít?“

„Jedinej, komu by nejradši utrhnul hlavu, milej Johne, jsi ty. Tenhle Javier Grande Perveso je mrňavej portorikánskej hajzlík, kterýmu jsi zašil ségru za prostituci. Ve vězení se nakazila HIV a teď má před sebou posledních pár let.“

„Takže je konec? Žádný překvápko? Svázaný lidi, u hlavy komplicovu pistoli nebo u zadku časovej spínač k bombě?“

„To rozhodně ne,“ Charlie kouknul do svého zápisníku. „Přes dva roky nevytáhl paty z domu. Když mu naši projeli počítač, zjistili, že na internetu sjížděl jenom pornostránky a chat, do kterého mají omezenej přístup i vězni. Tam si povídal s povedenou sestřičkou.“

Charlie vytáhl jakési lejstro.

„Kromě potravin, co mu vozili, je tohle jediná jeho útrata za posledních sedm měsíců. Dva mobily. Modrej a růžovej. Modrej měl u sebe.“

„Ten hajzl,“ ulevil si McClain. „A chlápek, co dal Sunar Prestonové do bytu tu bombu? Toho máte?“

„Jasně, celkem ochotně se rozpovídal,“ přikývl Charlie. Ukázal na sendvič s tuňákem. „Ten už nebudeš?“

„Ne,“ John přišoupnul papírový tácek blíž k parťákovi. „Připomíná mi jeden celkem čerstvý zážitek. Tak co s tím Markem? Co vám řek?“

„Vyklopil všechno. Prý tenhle Perveso, co si ho najal, vůbec neměl ponětí, jak to chodí. Tak si Pickovi řekl o trojnásobek běžný taxy a ještě to chtěl předem celý. V hotovosti, pochopitelně.“

John si zamyšleně přejížděl dlaní po pleši.

„Chceš ho vyslechnout?“ ptá se Charlie.

„Ani ne,“ odtušil John. „Myslím, že to, co bych mu proved, bys jako výslechovou metodu neschválil. A ještě větší strach mám, že kdybych mu fakt natrhnul prdel, nejspíš by si to užil víc než já. “

Popotáhnul z cigarety. První po fakticky dlouhé době. Vyfoukl kouř.

„A to je věc, co zrovna dnes fakt nesnesu.“

„Myslím,“ usmál se Charlie. Tužku si strčil za ucho a desky před sebou zaklapnul. „Myslím, že je to vyřízený. Uzavřenej případ.“

„Jo,“ John se opatrně zvedl. Vyšel ke dveřím. Pak, jako by si na něco vzpomněl, obrátil se ještě k Charliemu. „Kdy jste ho zabásli?“

„Cože?“

„No kdy jste si pro něj přišli. Kolik bylo. Co dělal?“

„Bylo to fakt chvíli po tom výbuchu. Do dvaceti minut jsme ho měli tady. Prej jste spolu zrovna domluvili. Tím mobilem, na kterej jsem ti pak volal. Zkoušel jsem to víckrát, ale nikdy jsi to nevzal. Povídal mi, že prej se zrovna chystal ven. Na nějaký kolotoče nebo atrakce, tak něco.“

McClain se zasmál. Moc veselý smích to tedy nebyl.

Vytlačil povzdech.

Pak říká: „Mám silnej pocit, že jedný mladý dámě dlužím pozvání na večeři. Navíc mám obavu,“ dodal s úšklebkem, „že bych měl koupit i nějakou kytku.“

Obrázek

U třetí atrakce se vyskytl drobný zádrhel.

Jak blondýnka zmerčila ceduli s nápisem, rozhodně zavrtěla hlavou. Ruce překřížila na poněkud upatlaných ňadrech a povídá: „Tak na to rychle zapomeň!“

Se jménem atrakce by nebyl takový problém. Zadní vrátka. Jenže pro ty méně chápavé byl zručnou uměleckou rukou vykreslen hezký, kulatý zadeček. To měla na mysli slečna Prestonová, když upejpavě dodala, že „tydlecty prasárničky“ ona nedělá.

„Dobře,“ souhlasil. „Nějak to uděláme. Věř mi.“

Tahle atrakce byla nejmenší z těch, co měli zatím tu čest navštívit. Stát se na zlomek času jejich němou součástí.

V análních hrátkách byla jen jedna scéna. Kulatá, jako to, co symbolizuje. Také rozestavění figur vykazovalo jisté známky pravidelnosti a vzorce.

Silikonové figuríny jsou rozestavěné těsně za sebou do kruhu. Kdo je vyrobil si nijak nelámal hlavu s tím, jestli tři muži za sebou nebo dvě ženy jedna za druhou jsou něčím zvláštní. Třeba jen říct, že ženské postavy prostě na toho před sebou použily nějaký předmět. Tady autor měl šanci rozvinout trochu představivost a nezklamal.

Tak do toho se ti naši dva nachomýtli, kruh, který vypadal uzavřeně, ale nebyl.

Dokonce to vypadalo, že je tam skulinka připravená jen pro ně.

Když odfrčel vláček a přišla jejich chvíle, postavili se se Sunar do správné pózy. V tomhle si všichni byli podobní. Ve stoje se toho ostatně moc obměňovat nedalo, pokud jste měli namířeno do kakaové.

„No to mě poser,“ předkloní se blondýna. V téhle pozici drží.

„Ty mě snad radši ne,“ odtušil John. Popadl ji za půlky, ale držel slovo. Nezasunul tam, kde se to od něj čekalo. Nenápadně šel o patro níž.

Přijel vláček, vyslechli si obvyklé komentáře, tentokrát o fous ostřejší. Jen o chlup je minula dávka spermatu, kterou ze sebe vycákal z poloprázdného vláčku jakýsi hubený floutek.

Ale mělo být hůř.

Vláček tentokrát pouze neprojel. Aby projížďka stála za to, dvakrát obkroužil celý tenhle živý obraz.

Po prvním kole se ozvalo skřípění šroubů. Něco se pohnulo.

Teprve teď si všimli, že stojí na jakýchsi pohyblivých pásech. Každý z pásů, na kterém John a Sunar balancovali, se pohnul jiným směrem.

Blondýna poodjela k jakési svalnaté figuríně.

John také.

Co bylo horší, snad kvůli pestrosti byla výměna vymyšlená tak, aby si dvojice zároveň prohodily pozice. Kdo byl vpředu, šel dozadu. Zezadu potom postoupili vpřed.

Což byl trochu problém.

Když totiž před blondýnou figurína vyšpulila zadek, jaksi se jí nedostávalo ničeho, co tam zašoupnout. Tak jen pokrčila kolena a trochu se přitulila. Zavrtěla se. Zkusila předstírat. A ještě se pokoušela nesmát, což fakticky nebylo snadné.

Není těžké uhodnout, že polda na tom byl o něco hůř.

I k němu dojela figurína. Ale zezadu.

Ta rozhodně disponovala nářadím k zasouvání a v tomhle směru ani neváhala. Jak se ukázalo, i tenhle silikonový vrták byl gentleman. Měl pochopení.

Také on zamířil o patro níž.

McClain zařval a šel k zemi. Držel se za koule, co právě obdržely parádní šťouch. Hulákal cosi o policejní profesi a nebylo to moc lichotivé.

Vláček pořád ještě jel, ale lidé už nehačali na svých místech. Někteří stáli, aby lépe viděli. Dokonce jeden nebo dva vypadali, že hodlají vyskočit, když vláček zamířil směrem ven. Kdosi vyčítavě pronesl, že ty cedule zakazující se přidat, nejsou asi ke všem stejně fér.

Sunar Prestonová si neodpustila rozmařilé plácnutí zadku, co byl před ní tak podbízivě vyšpulený a pak teprve přiskočila na pomoc Johnovi.

Pomohla mu vstát a vlekla ho k místu, kde schovali svršky.

Tohle zkrátka nezvládli. Nemělo smysl si dál hrát na nemravné panáčky.

Nečekali dlouho, než mobil se srdíčky zazvonil.

Už oblečení a venku na parkovišti, ale pořád ještě vzteklí. McClain nemohl dost dobře ani sedět ani stát.

„Jo, ty zkurvysynu,“ řekl John, ale nedokázal k tomu přidat potřebný výraz. Spíš tak tiše sykl.

„Tak se teď hlásíš do telefonu, Johne?“ odpověděl povědomý hlas. Ale ne ten, co patřil Javieru Grande Pervesovi. Tohle znělo jako Johnův parťák Charlie Novak.

„Jen si tak zkouším, co dám na záznamník,“ usmál se McClain, nedokázal skrýt radost z toho, že slyší přítele. „Kdes vzal tohle číslo? Do Zlatých stránek jsem ho ještě nestačil dát.“

John zavezl Sunar k sobě domů. Oba si dali důkladnou sprchu.

„Pusť si bednu, v ledničce najdeš zbytky pizzy. Hned jsem zpátky.“

Sám pak nasedl do parťákova vozu.

Na stanici si přečetl hlášení.

Věc se měla tak, že chlápek, kterého Perveso na prácičku s výbušninou v bytě Sunar Prestonové najal, podle pokynů nechal klientovu vizitku. Mělo to být jenom gesto. Počítalo se, že shoří.

Kdo mohl tušit, co je to za pitomce. Nějaký Mark Pick, bezvýznamný zlodějíček, který si na netu přečetl návod jak bombu vyrobit, a hned si na stejném komunitním webu nechal inzerát, že nabízí špičkové bomby. No tak tenhle novopečený profík na výbušniny nechá navštívenku svého klienta přede dveřmi. Byla to první věc, na kterou narazili hasiči, když se hrnuli nahoru. Protože byla ohořelá, předali ji nejbližšímu poldovi.

Jeli si přímo pro něj.

„Je to fakticky prvotřídní magor, tenhle Perveso,“ pochvaloval si Charlie, zatímco McClain do sebe cpal kuřecí sendviče, jako by strávil den o hladu někde po výtahových šachtách. „Měl byt úplně holej, místo tapet jeden plakát playmate holek z Playboye vedle druhýho. Takovej dvojrozměrnej, kozatej ráj. Jenom na obličeje těm holkám nalepil černý pásky, asi jako když v novinách zveřejněj fotku někoho, kdo by proti tomu mohl něco mít.“

„Nemluvil o lidech, co se je chystá zabít?“

„Jedinej, komu by nejradši utrhnul hlavu, milej Johne, jsi ty. Tenhle Javier Grande Perveso je mrňavej portorikánskej hajzlík, kterýmu jsi zašil ségru za prostituci. Ve vězení se nakazila HIV a teď má před sebou posledních pár let.“

„Takže je konec? Žádný překvápko? Svázaný lidi, u hlavy komplicovu pistoli nebo u zadku časovej spínač k bombě?“

„To rozhodně ne,“ Charlie kouknul do svého zápisníku. „Přes dva roky nevytáhl paty z domu. Když mu naši projeli počítač, zjistili, že na internetu sjížděl jenom pornostránky a chat, do kterého mají omezenej přístup i vězni. Tam si povídal s povedenou sestřičkou.“

Charlie vytáhl jakési lejstro.

„Kromě potravin, co mu vozili, je tohle jediná jeho útrata za posledních sedm měsíců. Dva mobily. Modrej a růžovej. Modrej měl u sebe.“

„Ten hajzl,“ ulevil si McClain. „A chlápek, co dal Sunar Prestonové do bytu tu bombu? Toho máte?“

„Jasně, celkem ochotně se rozpovídal,“ přikývl Charlie. Ukázal na sendvič s tuňákem. „Ten už nebudeš?“

„Ne,“ John přišoupnul papírový tácek blíž k parťákovi. „Připomíná mi jeden celkem čerstvý zážitek. Tak co s tím Markem? Co vám řek?“

„Vyklopil všechno. Prý tenhle Perveso, co si ho najal, vůbec neměl ponětí, jak to chodí. Tak si Pickovi řekl o trojnásobek běžný taxy a ještě to chtěl předem celý. V hotovosti, pochopitelně.“

John si zamyšleně přejížděl dlaní po pleši.

„Chceš ho vyslechnout?“ ptá se Charlie.

„Ani ne,“ odtušil John. „Myslím, že to, co bych mu proved, bys jako výslechovou metodu neschválil. A ještě větší strach mám, že kdybych mu fakt natrhnul prdel, nejspíš by si to užil víc než já. “

Popotáhnul z cigarety. První po fakticky dlouhé době. Vyfoukl kouř.

„A to je věc, co zrovna dnes fakt nesnesu.“

„Myslím,“ usmál se Charlie. Tužku si strčil za ucho a desky před sebou zaklapnul. „Myslím, že je to vyřízený. Uzavřenej případ.“

„Jo,“ John se opatrně zvedl. Vyšel ke dveřím. Pak, jako by si na něco vzpomněl, obrátil se ještě k Charliemu. „Kdy jste ho zabásli?“

„Cože?“

„No kdy jste si pro něj přišli. Kolik bylo. Co dělal?“

„Bylo to fakt chvíli po tom výbuchu. Do dvaceti minut jsme ho měli tady. Prej jste spolu zrovna domluvili. Tím mobilem, na kterej jsem ti pak volal. Zkoušel jsem to víckrát, ale nikdy jsi to nevzal. Povídal mi, že prej se zrovna chystal ven. Na nějaký kolotoče nebo atrakce, tak něco.“

McClain se zasmál. Moc veselý smích to tedy nebyl.

Vytlačil povzdech.

Pak říká: „Mám silnej pocit, že jedný mladý dámě dlužím pozvání na večeři. Navíc mám obavu,“ dodal s úšklebkem, „že bych měl koupit i nějakou kytku.“

Obrázek z https://wallpaperaccess.com/dragon-dragon