Děti krve – paralelní Praha

Jen sotva můžu popsat ten pocit, prorážet mlžnou hladinu mraků hned pod hvězdami, s těžkou pruhovanou planetou tak nízko, až jsem myslel, že ji budeme muset obeplout.

A v tom uvidět pevnou zemi.

Až někdy bude to pravé moře času, vy i já náladu na pohádkové příběhy, tak potom vám třeba povím, jaké to bylo v tomhle snovém světě. Připomeňte mi, že vám chci vyprávět o Hodináři. Zmíním něco málo o Stařecké vesničce, kočičí paní, půlnočním trubadůrovi i dni, kdy vykvetly sněženky. Když bude chvilka, povím vám také, jak se jedí karmouny a starapy, čemu se říká haloun a co je na konci duhy, pokud na začátku bude zelená ponožka.

Rozhodně si nechte vyprávět o ní. O Moniře. Možná nebudu tak docela upřímný v tom, co mi řekla, když jsem ji opouštěl, ale to mi sotva můžete mít za zlé.

Jednadvacetkrát zašlo slunce, než nás Monira dovedla k bráně. Nevypadalo to jako brána a ani to slovo nepadlo. Jak ale nazvete místo, kde uděláte krok, to, co bylo za vámi, už není a před vámi je docela jiný svět.

Nemůžu se tak úplně rozhodnout, jestli bude těžší popsat tuhle Prahu těm, kdo ji nikdy neviděli, nebo pro ty, kteří z ní prakticky nevytáhli paty.

Je jiná.

Praha v tomhle Chrisově světě je tak jiná, jak jen může být, abyste ji pořád ještě nazvali Prahou. Jako by její obraz přemaloval surrealistický malíř. Nechal obrysy a hrubé základy a vše ostatní změnil do sebemenšího lapidárního a fantaskního detailu.

Později, mnohem později jsem si prošel celé Staré město a bylo to jako objevovat její zákoutí úplně od začátku.

Karlův most je identický.

Dokud si nevšimnete sousoší, kde se rohatý ďábel klaní nahé panně nebo jiného se třemi chlapci otočenými k sobě zády, jeden má tři oči, další tři ruce a ještě poslední tři uši. Pak je tam socha psa, který ale stojí na zadních, na sobě dlouhý kabát, v ruce knihu a na dlouhém čumáku maličkaté brýle. Pokud jdete moc blízko, tak vrčí.

Jakýsi divný týpek v dlouhé róbě a s vysokou rudou kápí na tom mostě plném špacírujících lidí křičel cosi o vykoupení. Spasení v milosti. Vykoupení v krvi. Kdosi po něm hodil vajíčko, ale to podivného kněze spíše ještě rozvášnilo. Přidal na tónu i nadšení. „Střeste se pochyb, on už brzy přijde,“ hulákal. „Ničitel světů se obrodí a povstane!“

Náboženství tu vymýtili už kdysi, byla to pekelně krvavá válka, jak mi řekli. Podle mého brášky, se ale objevují nová. Tohle si prý říká Společenství Zatracených.

Na zdi někdo kreslí zlatou barvou nápisy. Smiř se s tím, jsi Zatracený.
U toho symbol. Vypadá trochu jako oko z egyptských pyramid.

Kráčím dál.

Staroměstská mostecká věž je vyšší, někdy před půl stoletím k ní postavili další dvě patra a na jejím vršku je hologram, který vypadá jako socha z kamene. Někdy je ve tvaru plačící dívky, jindy tam stojí voják bez nohy nebo bez ruky se zafačovanou hlavou a zpívá tesknou píseň o své milé. A jednou jedinkrát jsem tam zpozoroval i lva. Ten stojí mlčky a vidět ho prý přináší štěstí.

Ptal jsem se, podle jakého klíče se ten hologram mění a zdá se, že to nikdo tak docela neví. Prý, že ta věž má vlastní ego a hologram odráží jeho náladu.

Do záznamu.

Praha má jen jednu duši. Ta, co ji znám odmala i tahle, která voní jinak i jinak vypadá. Nespletete si ji s jiným městem.

Marně jsem se na Staroměstském náměstí pídil po orloji. Údajně ho tak zdokonalovali, přidávali další fičurinky, přimíchávali další a další esence života, a to prý doslova, až se jednoho dne zastavil, a i když ho několikrát zkusili rozebrat a znovu složit, postupně zase zpátky zjednodušovali, už nikdy se ani nepohnul.

Tak ho dali kamsi do muzea. Stojí mezi prvními turbínami s pohonem z plynného fluida a prototypem vodní žárovky. Na zaprášené cedulce má stát Kdysi slavný pražský měřič času.

Vedle supermarketů a hypermarketů tu mají také gigamarkety. Jednotlivá patra se různě prohazují a jestli podle nějakého pravidla, tak jsem ho neobjevil.

V nich už netlačíte nákupní vozík, ale v jednom přímo sedíte. Je tažený uměle stvořenými psy. V tom vozítku se couráte po obchodě, vedle vás pětice nákupních šotků. Když se vám něco líbí, povíte to těm prťavým uličníkům, co je máte pomalu na klíně a oni si to zapamatují. Teda většinou. Když máte pocit, že jste hotoví, u pokladny už na vás čeká hezky úsporně sbalená bednička s vaším nákupem a živou křepelkou pro štěstí.

Mají auta i vlaky.

Nedělají takový kravál, smrad ani tady prakticky neznají dopravní nehody. Tuším, že je ovládají vůlí, emocí, a ještě jakousi esencí, řekněme genem, i když oni to říkali jinak, jen já to nepochopil. Ve výsledku za volant takového vozu nesednete opilý, naštvaný nebo v depresi, protože ho nejste schopni nastartovat, natož rozjet.

Zamiloval jsem si zdejší poštu. V celé velké budově obvykle sedí jedna postarší paní, která rozhodne, jestli to, co poslat chcete, opravdu poslat potřebujete. Ten proces posílání a obdržení zásilek to nesmírně zefektivní. Zkoušel jsem zjistit, na základě čeho se rozhoduje a prý tak prostě usoudí.

Jen takhle.

V jednom domečku v areálu Pražského hradu sídlí poslední Blanický rytíř. Bude mu bezmála dvě stě let. Jednou jsem ho i navštívil, vyptával jsem se, co se přihodilo, že bájné vojsko nakonec vážně vyjelo a hltal jsem každý detail, každou bitvu i drobný souboj. Chtěl jsem vědět, jak poznali, že teď už je Čechům opravdu nejhůř.

Třeba i na tenhle příběh jednou dojde.

Mohl bych takhle pokračovat. Srovnávat. Jak fungují banky, co vám večer pustí v jejich obdobě televize, co školy. Jak tady vypadají míčové sporty. Proč mají některé ženy dva palce nebo co se stane, když v poledne na ulici nahlas řeknete „Kloptajz“.

Teď na to není čas a pero se mi v ruce netrpělivě vrtí.

Prostě to přijměte. Jsou v něčem skoro jako my, jen jsou zvyklí dělat to po svém.

Máte to?

Bezva. Můžeme začít od momentu, kdy jsem se v tomhle světě ocitl
a postupně se rozkoukával. A na všechno, co jsem vám právě naservíroval v instantní formě, jsem si musel přijít krok za krokem.

Jsme zase na hřbitově.

Židovské náhrobky, za řídkými stromy typické domy, ještě dál silueta Prahy. V ten moment jsem tak nějak cítil, že je cosi jinak.

Z mého světa, z mého života, z jednoho konkrétního bodu ve vesmíru okolo židovských náhrobků jsme skrz snový bájný svět prošli do totožného bodu, ale v docela jiné realitě.

Jen tolik mi Chris řekl.

Začíná se rozednívat. Matné nízké žluté světlo hýbe s náhrobními kameny jako s maňásky. Ty staré židovské pomníky zesnulým mi přijdou rovnější, přehlednější. Nezdají se tak zapomenuté a ztracené. Některé jsou mnohem novější a pod hebrejskými znaky vidím anglický nápis. Pár slov o tom, kdo tu leží a kým byl. Roztroušené epitafy fádních životů.

Okolo nás na zemi je kruh z kamenů, co Chris rozestavěl v mé Praze. Teď je sklízí a spěšně dává znovu pod zem. Zasypává hlínou.

Drak vypadá, jako bychom se odsud nehnuli. Skoro myslím, že podívat se v tom šeru pořádně, našel bych na jeho čelistech čerstvou krev po zajíci bez uší.

Na ulici jsem měl pocit, že na mě lidé zírají právě tak, jako já civím na ně. Moc hezky nás spojuje jedna společná myšlenka: tohle bych si na sebe v životě nevzal. Přijdu si jako jediný člověk na Haloween party bez kostýmu.