Hříchy králů a královen – Jindřich VIII.

ÚRYVEK

Po Victorii se už nechtělo víc, než aby šikovně zaujala polohu ležmo.

Sluha kormidloval a točil páčkou. Nedělal to poprvé. Ale obvykle u toho sám nebyl vzrušenější než král.

Tak došlo k té nehodě.

Možná, že měl trochu mokrou ruku, kdo ví, ale páčka mu na chvíli vyklouzla, takže se král se svou tvrdou pýchou zabořil do mladé šlechtičny o něco víc zprudka, než bylo původně v plánu.

O dost víc zprudka, než byla zvyklá.

Než snesla.

Ani tak nebylo podstatné, jak zařvala. Zapištěla, cukla sebou.

Problém byl, když jí instinkt velel stáhnout se. Právě tohle totiž její mladé tělo udělalo okolo onoho kousku krále, o němž před chvílí panovník mluvil, jako by snad měl samostatný nárok na titul.

Pokračovat ve čtení: Hříchy králů a královen – Jindřich VIII.

Dál to nešlo ani dovnitř, ani ven.

Jindřich láteřil, ona pořád ještě křičela a sluha nešťastně pobíhal okolo stroje. Dřevěné zařízení se zaseklo stejně jako ta holka. Aby se dalo anglického krále vyprostit a zvednout nahoru, musela by ona uvolnit sevření.

„Madam,“ panovník byl v obličeji rudější než jindy a sotva se tomu dá divit, „okamžitě mne propusťte.“

Ona vzdychla, škytla si, rukou otřela oči, pak rtíky.

„Nemůžu,“ vzlykla nešťastně.

„Madam,“ povídá zase Jindřich, „varuji vás!“

Sluha pochopil, že ona to nedělá ani z hlouposti, ani z plezíru. Tak se nabídl, že skočí pro pomoc.

„Ovšem,“ zahřměl jí král do obličeje, „ihned přiveď stráže!“

Čtyři vojáci i se zbraněmi naběhli do ložnice. Intimní chvilka, jež se odehrávala na posteli, je nejdřív vůbec nezaujala a hledali nepřítele. Rozhlíželi se, špičkou bodáků projížděli závěsy, některý koukl i pod postel.

Jindřich se na ně neohroženě zamračil, pak ukazovák zabodl do nahého ňadra pod sebou. „Zavřít!“

Ti ozbrojenci obestoupili postel. Koukali na krále i na děvče, které se zmítalo pod ním. Bylo zřejmé nejen, čím se právě bavili, ale také, že, řečeno bohoslovím, ti dva dosud byli jedno tělo.

Jeden z vojáků směle pohlédl na Jindřicha a poníženě pronesl cosi jako „Kdyby jeho Veličenstvo bylo tak laskavo a dovolilo…“

Pak zmlknul, protože se na něj Veličenstvo podívalo tak, že bylo zřejmé, že v laskavé náladě se právě nenachází.

„Ma-ma-madam,“ obrátil se tedy k té holce. Ona na něj nešťastně koukla, když ze sebe voják soukal příkaz. „Okamžitě zanechte svého hříšného počínání. Jste zatčena.“

Naneštěstí Victorie svého hříšného počínání zanechat nemohla.

Sluha se nesměle naklonil ke králi.

„Snad by pomohl lékař,“ povídá.

Poslali tedy pro doktora. Jindřich zdůraznil, že jeho sladká ženuška, pro kterou pohnul světem, aby ji mohl mít po svém boku, tak tedy že Anna Boleynová se nesmí nic dozvědět.

Diskrétně.

Než se objevil chlapík s pleší, v černém plášti a s velkou, odřenou taškou, královu ložnici už zaplnili jeho rádcové a pár dalších sluhů. Kohosi napadlo přehodit kus hadříku přes nahý vladařský zadek, o děvče pod ním se nikdo nestaral. Její nahota diskrétnost situace zřejmě nenarušovala.

Doktor byl s celou záležitostí rychle hotov. Druhý den byl kat ještě rychle hotov s ním.

On tenhle vědátor totiž pojal celou věc přísně logicky. Pěkně si obhlédl, oč jde, promnul špinavý dlouhý vous a v duchu středověkého myšlení navrhl nejrychlejší řešení.

„Musíte je od sebe odříznout,“ povídá.

Pochopitelně nešlo o to, že by se někdo zdráhal říznout do živého lidského těla. Místo medicínského a praktického náhledu si ale ten nebožák měl uvědomit, co by se tím pádem řezalo, a hlavně komu.

Takže se řezalo doktorovi a byla to hlava, co odpadlo od těla.

Druhý doktor chápal, že je třeba vidět věci z jiných souvislostí.

Přistoupil k Victorii, naklonil se k ní a prohlížel jí oči. Rozevíral víčka, pak přikázal otevřít pusu, jako by jejich sevření byl ten problém. Ale ona poslušně dělala, co se po ní chtělo, a nejspíš si představovala, že je to jen nejhloupější sen, jaký se jí kdy zdál.

Pak z brašny vyndal směs bylinek a nechal je zalít horkou vodou. Normálně by přidal lžíci medu kvůli chuti, ale ten šetřílek dobře pochopil, že děvče není v situaci, kdy by mohlo něco odmítnout.

Já tedy medicíně moc nerozumím, ale kdyby se u toho Victorie nemusela tak šklebit, kdyby nemusela zatnout svaly, aby se přinutila tu břečku vypít, taky mohlo vše dopadnout jinak.

„Kdy to začne účinkovat,“ chtěl vědět kterýsi z rádců a doktor si mnul knír a povídá cosi, že to je různé.

Ve skutečnosti stejný lektvar dává vypít každému. Koho bolí břicho, hlava, noha. Při bolestech porodních nebo umírajícím. Univerzální lék, řekli byste. Většinou churavějící vyžbluňkl sotva půlku té odpornosti, pak chvíli naprázdno polykal, přičemž sledoval, kolik ještě medicíny zbylo, než pronesl, že se mu právě ulevilo.

Bez medu byl ten efekt ještě rychlejší. Obvykle stačilo pár doušků.

Jenže tady šlo o něco závažnějšího. Muselo jít o takovou nemoc, se kterou se ještě nesetkal.

Nahotinka vypila celý lektvar na jeden zátah, jenom slzy jí vytryskly z koutků očí a ohryzek se hýbal, jak usilovně polykala. Vrátila prázdný pohár a s očekáváním se podívala do doktorových očích. Zatímco on nejdřív rovněž s očekáváním, potom spíš dost šokovaně civěl do těch jejích.

„Možná by pomohlo projímadlo,“ říká.

Říká to dost pochybovačně. Jednoho by až napadlo, že nebýt tašky támhle v rohu, která tu zbyla po felčarovi před ním, snad by i přiznal, že docela prostě neví, co dál.

Už hrozilo, že na projímadlo snad i dojde. A vy jste nejspíš pochopili, že by to s problémem nejen nehnulo, spíš by ho učinilo poněkud akutnějším k řešení.

Naštěstí pro zúčastněné se k posteli natlačil rádce, který měl na starosti obranu víry, církve a tak vůbec. Ten nadhodil, jestli nejde o problém duchovní.

„Něco jako posedlost?“ chytil se toho bezmocný doktor.

Tak se na celou záležitost podívali z teologického hlediska. Povolali pár duchovních. Ti se scukli hezky do kolečka a vášnivě debatovali. Brali do úst kdejakého svatého, k tomu i Hospodina, zatímco král tam pořád tak bezmocně napůl ležel, napůl visel na stroji, zaklíněn v té holce.

Vím, že si říkáte, že ho prostě měla předtím také popadnout spíš do úst, ale po bitvě je každý generál, tak se to říká, ne?

„Snad nějakou modlitbu,“ řekl některý z kněží.

„Ovšem, ovšem,“ přitakal jiný. „Jenže kterou?“

Listoval modlitební knížkou a listoval celkem dost rychle.

„Nějakou,“ ozval se další, „ehm, vhodnou k této, ehm, příležitosti.“

Do toho se ozval ryčný hlas samotného Jindřicha.

„Hledejte pod heslem ,Jak se zbavit nepravostí!´“

Na což se těžko reagovalo. Aspoň těm přítomným, vy se nenuceně bavte. On totiž král měl poměrně slušný smysl pro humor. Zase to ale docela klidně mohl myslet i vážně.

Tak dali do kupy jakýsi kompilát několika známějších modliteb. Naznali, že Jindřich coby hlava protestantské církve tohle nejen může, ale že určitá iniciativa v liturgii je dokonce z jeho strany vítána.

Potom všichni poklekli, tedy pokud právě neleželi, zkrátka kromě té nešťastné dvojice všichni padli na kolena. Jindřich se aspoň pokusil sepnout dlaně a zavřel oči.

Do toho ticha se ozval slabý dívčí hlásek.

„Ale já jsem katolička.“

Chvíli nebylo jasné, zda, co a kdo vůbec na to má říct. Nakonec to rozčísl sám král.

Dokonce ani nevypadal naštvaně, spíš pobaveně. Provedl pánví pár úsporných pohybů, i když pochopitelně jen náznakem.

„Teď už ne,“ řekl Jindřich.

Tím to bylo vyřešeno.

Takže zase všichni poklekli a tentokrát to dali bez pauzy.

„Otče náš, pros za nás hříšné,“ povídá ten s tou knihou a ostatní opakují. „Pros za nás hříšné.“

Pod ochranu tvou se utíkáme. Neodmítej prosby v našich potřebách. Tělo, svět, ďábla přemáhám. Na svá vnuknutí pozor dávám. S tebou ve spojení ať vytrvám. Do skonání. Ode všeho nebezpečí osvoboď nás. Navždy.

Amen.

„Amen,“ povídá Jindřich. Zkusil znovu ten pohyb pánví, ale pořád byl v sevření.

„Neměla jste v poslední době co do činění s ďáblem?“ povídá nejstarší kněz a dívá se přitom na Victorii.

Ta jen nešťastně zavrtí hlavou.

Jenže on si nedal pokoj a zase se ptá. Vyzvídá, jestli se nevzdala Spasitele. Chce vědět, kolikrát ho zapřela. Jestli se jí někdy stane, že plivne na kříž. A tak.

Chudák děvče tvrdí, že nikdy.

„Nezapírej,“ říká další, na tváři vlídný, ba chápavý úsměv.

Je jasné, kam to směřuje tentokrát.

„Vymítání,“ přikývne kdosi jiný.

Ale také se hned ozvou námitky. Oni ještě nemají vlastní formuli exorcismu. Jejich církev.

Nejmladší z duchovních to vidí zřejmě jasně. Statečně vystoupí z řady, nakloní se k posteli a k nahým prsům říká: „Odstup, Satane!“

Zkouší také „Přestaň škodit a odejdi, rozkazuji ti to!“

„Vymítáme tě, každý nečistý duchu!“

„Neodvažuj se, ty vychytralý hade, klamat lidské pokolení.“

Tohle a pár dalších věcí pronesli, vyčítali, vyhrožovali a poroučeli.

Jenže Satan buď neslyšel, nebo nedbal.

Když už to vypadalo, že vyčerpali všechny možnosti, pomoc se objevila sama.

Rozletí se dveře a jako vichřice se dovnitř vetře Anna Boleynová.

„Co se to tu děje?“ zakřičí.

Jak Jindřich zaslechne ten hlas, kdesi v něm povstane přímo nadpozemská síla, třeba i spojená s modlitbou či zaříkáním.

Zabere proti stroji a zároveň se vzepře na rukách. Popruhy praskají, kusy dřeva dopadají na zem a mohutný, byť nahý anglický král tady stojí, hlavu nahoru, důstojnost sama.

Anna si popuzeně prohlíží duchovní sněm, lékaře v rohu i stroj, který pochopitelně poznala. Na posteli se choulí nahá dívka. Okolí rozkroku a stehna zarudlé, místy odřené do krve.

Co v té chvíli udělá panovník? Usměje se, rozpaží doširoka a povídá, ne úplně bez hrdosti: „Právě jsme z toho děvčete učinili protestantku!“