Vilní padouši a hrdinové – Smrtonosná past

ÚRYVEK

U třetí atrakce se vyskytl drobný zádrhel.

Jak blondýnka zmerčila ceduli s nápisem, rozhodně zavrtěla hlavou. Ruce překřížila na poněkud upatlaných ňadrech a povídá: „Tak na to rychle zapomeň!“

Se jménem atrakce by nebyl takový problém. Zadní vrátka. Jenže pro ty méně chápavé byl zručnou uměleckou rukou vykreslen hezký, kulatý zadeček. To měla na mysli slečna Prestonová, když upejpavě dodala, že „tydlecty prasárničky“ ona nedělá.

Pokračovat ve čtení: Vilní padouši a hrdinové – Smrtonosná past

„Dobře,“ souhlasil. „Nějak to uděláme. Věř mi.“

Tahle atrakce byla nejmenší z těch, co měli zatím tu čest navštívit. Stát se na zlomek času jejich němou součástí.

V análních hrátkách byla jen jedna scéna. Kulatá, jako to, co symbolizuje. Také rozestavění figur vykazovalo jisté známky pravidelnosti a vzorce.

Silikonové figuríny jsou rozestavěné těsně za sebou do kruhu. Kdo je vyrobil si nijak nelámal hlavu s tím, jestli tři muži za sebou nebo dvě ženy jedna za druhou jsou něčím zvláštní. Třeba jen říct, že ženské postavy prostě na toho před sebou použily nějaký předmět. Tady autor měl šanci rozvinout trochu představivost a nezklamal.

Tak do toho se ti naši dva nachomýtli, kruh, který vypadal uzavřeně, ale nebyl.

Dokonce to vypadalo, že je tam skulinka připravená jen pro ně.

Když odfrčel vláček a přišla jejich chvíle, postavili se se Sunar do správné pózy. V tomhle si všichni byli podobní. Ve stoje se toho ostatně moc obměňovat nedalo, pokud jste měli namířeno do kakaové.

„No to mě poser,“ předkloní se blondýna. V téhle pozici drží.

„Ty mě snad radši ne,“ odtušil John. Popadl ji za půlky, ale držel slovo. Nezasunul tam, kde se to od něj čekalo. Nenápadně šel o patro níž.

Přijel vláček, vyslechli si obvyklé komentáře, tentokrát o fous ostřejší. Jen o chlup je minula dávka spermatu, kterou ze sebe vycákal z poloprázdného vláčku jakýsi hubený floutek.

Ale mělo být hůř.

Vláček tentokrát pouze neprojel. Aby projížďka stála za to, dvakrát obkroužil celý tenhle živý obraz.

Po prvním kole se ozvalo skřípění šroubů. Něco se pohnulo.

Teprve teď si všimli, že stojí na jakýchsi pohyblivých pásech. Každý z pásů, na kterém John a Sunar balancovali, se pohnul jiným směrem.

Blondýna poodjela k jakési svalnaté figuríně.

John také.

Co bylo horší, snad kvůli pestrosti byla výměna vymyšlená tak, aby si dvojice zároveň prohodily pozice. Kdo byl vpředu, šel dozadu. Zezadu potom postoupili vpřed.

Což byl trochu problém.

Když totiž před blondýnou figurína vyšpulila zadek, jaksi se jí nedostávalo ničeho, co tam zašoupnout. Tak jen pokrčila kolena a trochu se přitulila. Zavrtěla se. Zkusila předstírat. A ještě se pokoušela nesmát, což fakticky nebylo snadné.

Není těžké uhodnout, že polda na tom byl o něco hůř.

I k němu dojela figurína. Ale zezadu.

Ta rozhodně disponovala nářadím k zasouvání a v tomhle směru ani neváhala. Jak se ukázalo, i tenhle silikonový vrták byl gentleman. Měl pochopení.

Také on zamířil o patro níž.

McClain zařval a šel k zemi. Držel se za koule, co právě obdržely parádní šťouch. Hulákal cosi o policejní profesi a nebylo to moc lichotivé.

Vláček pořád ještě jel, ale lidé už nehačali na svých místech. Někteří stáli, aby lépe viděli. Dokonce jeden nebo dva vypadali, že hodlají vyskočit, když vláček zamířil směrem ven. Kdosi vyčítavě pronesl, že ty cedule zakazující se přidat, nejsou asi ke všem stejně fér.

Sunar Prestonová si neodpustila rozmařilé plácnutí zadku, co byl před ní tak podbízivě vyšpulený a pak teprve přiskočila na pomoc Johnovi.

Pomohla mu vstát a vlekla ho k místu, kde schovali svršky.

Tohle zkrátka nezvládli. Nemělo smysl si dál hrát na nemravné panáčky.

Nečekali dlouho, než mobil se srdíčky zazvonil.

Už oblečení a venku na parkovišti, ale pořád ještě vzteklí. McClain nemohl dost dobře ani sedět ani stát.

„Jo, ty zkurvysynu,“ řekl John, ale nedokázal k tomu přidat potřebný výraz. Spíš tak tiše sykl.

„Tak se teď hlásíš do telefonu, Johne?“ odpověděl povědomý hlas. Ale ne ten, co patřil Javieru Grande Pervesovi. Tohle znělo jako Johnův parťák Charlie Novak.

„Jen si tak zkouším, co dám na záznamník,“ usmál se McClain, nedokázal skrýt radost z toho, že slyší přítele. „Kdes vzal tohle číslo? Do Zlatých stránek jsem ho ještě nestačil dát.“

John zavezl Sunar k sobě domů. Oba si dali důkladnou sprchu.

„Pusť si bednu, v ledničce najdeš zbytky pizzy. Hned jsem zpátky.“

Sám pak nasedl do parťákova vozu.

Na stanici si přečetl hlášení.

Věc se měla tak, že chlápek, kterého Perveso na prácičku s výbušninou v bytě Sunar Prestonové najal, podle pokynů nechal klientovu vizitku. Mělo to být jenom gesto. Počítalo se, že shoří.

Kdo mohl tušit, co je to za pitomce. Nějaký Mark Pick, bezvýznamný zlodějíček, který si na netu přečetl návod jak bombu vyrobit, a hned si na stejném komunitním webu nechal inzerát, že nabízí špičkové bomby. No tak tenhle novopečený profík na výbušniny nechá navštívenku svého klienta přede dveřmi. Byla to první věc, na kterou narazili hasiči, když se hrnuli nahoru. Protože byla ohořelá, předali ji nejbližšímu poldovi.

Jeli si přímo pro něj.

„Je to fakticky prvotřídní magor, tenhle Perveso,“ pochvaloval si Charlie, zatímco McClain do sebe cpal kuřecí sendviče, jako by strávil den o hladu někde po výtahových šachtách. „Měl byt úplně holej, místo tapet jeden plakát playmate holek z Playboye vedle druhýho. Takovej dvojrozměrnej, kozatej ráj. Jenom na obličeje těm holkám nalepil černý pásky, asi jako když v novinách zveřejněj fotku někoho, kdo by proti tomu mohl něco mít.“

„Nemluvil o lidech, co se je chystá zabít?“

„Jedinej, komu by nejradši utrhnul hlavu, milej Johne, jsi ty. Tenhle Javier Grande Perveso je mrňavej portorikánskej hajzlík, kterýmu jsi zašil ségru za prostituci. Ve vězení se nakazila HIV a teď má před sebou posledních pár let.“

„Takže je konec? Žádný překvápko? Svázaný lidi, u hlavy komplicovu pistoli nebo u zadku časovej spínač k bombě?“

„To rozhodně ne,“ Charlie kouknul do svého zápisníku. „Přes dva roky nevytáhl paty z domu. Když mu naši projeli počítač, zjistili, že na internetu sjížděl jenom pornostránky a chat, do kterého mají omezenej přístup i vězni. Tam si povídal s povedenou sestřičkou.“

Charlie vytáhl jakési lejstro.

„Kromě potravin, co mu vozili, je tohle jediná jeho útrata za posledních sedm měsíců. Dva mobily. Modrej a růžovej. Modrej měl u sebe.“

„Ten hajzl,“ ulevil si McClain. „A chlápek, co dal Sunar Prestonové do bytu tu bombu? Toho máte?“

„Jasně, celkem ochotně se rozpovídal,“ přikývl Charlie. Ukázal na sendvič s tuňákem. „Ten už nebudeš?“

„Ne,“ John přišoupnul papírový tácek blíž k parťákovi. „Připomíná mi jeden celkem čerstvý zážitek. Tak co s tím Markem? Co vám řek?“

„Vyklopil všechno. Prý tenhle Perveso, co si ho najal, vůbec neměl ponětí, jak to chodí. Tak si Pickovi řekl o trojnásobek běžný taxy a ještě to chtěl předem celý. V hotovosti, pochopitelně.“

John si zamyšleně přejížděl dlaní po pleši.

„Chceš ho vyslechnout?“ ptá se Charlie.

„Ani ne,“ odtušil John. „Myslím, že to, co bych mu proved, bys jako výslechovou metodu neschválil. A ještě větší strach mám, že kdybych mu fakt natrhnul prdel, nejspíš by si to užil víc než já. “

Popotáhnul z cigarety. První po fakticky dlouhé době. Vyfoukl kouř.

„A to je věc, co zrovna dnes fakt nesnesu.“

„Myslím,“ usmál se Charlie. Tužku si strčil za ucho a desky před sebou zaklapnul. „Myslím, že je to vyřízený. Uzavřenej případ.“

„Jo,“ John se opatrně zvedl. Vyšel ke dveřím. Pak, jako by si na něco vzpomněl, obrátil se ještě k Charliemu. „Kdy jste ho zabásli?“

„Cože?“

„No kdy jste si pro něj přišli. Kolik bylo. Co dělal?“

„Bylo to fakt chvíli po tom výbuchu. Do dvaceti minut jsme ho měli tady. Prej jste spolu zrovna domluvili. Tím mobilem, na kterej jsem ti pak volal. Zkoušel jsem to víckrát, ale nikdy jsi to nevzal. Povídal mi, že prej se zrovna chystal ven. Na nějaký kolotoče nebo atrakce, tak něco.“

McClain se zasmál. Moc veselý smích to tedy nebyl.

Vytlačil povzdech.

Pak říká: „Mám silnej pocit, že jedný mladý dámě dlužím pozvání na večeři. Navíc mám obavu,“ dodal s úšklebkem, „že bych měl koupit i nějakou kytku.“