Erotické pohádky – Císařovy nové šaty

ÚRYVEK

Položila na stůl diamant a řekla: „Vsadíme se?“

Ten diamant na desce poškrábaného dubového stolu se jmenoval Důkaz vášně. Největší černě zbarvený diamant světa tak ležel vedle nápisu Anežka a Martin, vedle nápisu kouří skvěle, vedle nápisu chceš taky, vedle nápisu tak vyhul.

A v případě dámy, která ho na ten stůl položila, by mělo být jasné, že jde o císařovnu.

Ale ještě než si řekneme, o jakou sázku šlo, dřív než vyjde najevo, jakou nestoudnost, nemravnost a chlípnost si vymyslela na císaře tentokrát, ještě předtím byste o ní měli nejspíš něco vědět.

Musíte vědět, že taková nebyla vždy.

Měli byste vzít v úvahu, že když jí bylo sedm a viděla na stromech skotačit ptáky, dva malé načepýřené vrabce, a ptala se, cože to dělají, její stará chůva zrudla. Nabrala odstín přezrálého rajčete, pak nosem dloubla do vzduchu jako do neviditelného míče, nakonec posbírala zbytky důstojnosti a pronesla, že to ten vrabčák si jen dělá dobře.

Uvědomte si, že když bylo císařovně devět a zahlédla po sobě rajtovat dva pudly, a že ti si to uměli užít, ptala se, jestli ten pes si taky jen dělá dobře. Byl u toho komorník. Odkašlal si do palce sevřené pěsti, aby předestřel důvěrný tón, a potom laškovně škubl jedním obočím.

Řekl: „To ten pes dělá dobře tý čubě.“

Nesmíte zapomenout, že v jedenácti přišla do ložnice právě ve chvíli, když její rodiče dávali vzniknout svému jedinému synovi. Budoucí císařovna tam zkoprněle stála uprostřed místnosti a pozorovala mokrá záda svého otce. Nemohla odtrhnout oči od jeho nahých půlek a vůbec z toho všeho, co se dělo mezi stehny její matky. Sledovala matčin obličej, fascinovaná bolestí, nebo tím, co snadno zaměníte za bolest a co zmačkalo matčinu krásnou tvář do vrásčité masky. Civěla na otcovo nakrabatěné čelo a nemohla zaboha přijít na to, kdo komu dělá dobře.

Jako nežit na nose tam ta holka trčela před velkou postelí, dokud si jí jeden nebo oba nevšimli, dokud na sebe nehodili sametovou pokrývku, dokud neřekli, co tady k čertu chce, dokud se ona nezeptala, zda dělá dobře tatínek mamince nebo maminka tatínkovi.

Budoucí císařovna tam pořád ještě zacláněla jako mramorový sloup, dokud maminka ze sebe tatínka neshodila, dokud si přikrývku sama nepřitáhla až k bradě.

Dokud afektovaně nepronesla: „Zábava je to jen pro chudé. My plníme svou povinnost.“

Mějte na paměti, že v šestnácti stále neznala odpověď na tu otázku, když ji jakýsi knížecí hejsek zatáhl do svého pokoje v hostinské části královského zámku. Rozvázal jí všechny ty šňůrky, aby osvobodil její prsa, a zatímco si s nimi hrál, zatímco je mačkal a olizoval, bořil do nich nos a bradu a pak se pustil do rozvazování dalších šňůrek, celou tu dobu myslela jen na to jedno. Nakonec se zeptala. Chtěla vědět, jestli to bude zábava nebo povinnost, chtěla vědět, jestli bude dělat dobře ona jemu nebo on jí, a to knížecí nedochudče se mělo moudře poškrábat na hlavě a pronést: „A co bys radši?“

Tohle všechno musíte vědět.

Další dva roky pak hledala, co má vlastně ráda.

Zjistila, že má nejraději fešáky s tmavými vlasy a tmavýma očima a taky, že na tom vlastně nesejde. V noci je každá kočka černá.

Přišla na to, že má mnohem raději prsty než dlaně. Objevila, že je mnohem lepší mrštný jazyk než i ty nejšikovnější rty. Půlhodinová soulož je lepší než hodinová předehra. Minutový orgasmus je lepší než dvouhodinová soulož. Větší penis je výhra oproti malému. Malý penis berte spíš než jakýkoliv, co se pořádně nepostaví. Jedno slabší vrznutí je lepší než nejzáživnější debata o souloži roku.

Tyhle životní pravdy vesmíru vytesané už starými civilizacemi do pravěkého kamene sama znovu objevovala a měla pocit, že je vynalézá.

Když zvládnete základy, specializujete se.

Nejvíc naši budoucí císařovnu vzrušoval sex na veřejnosti. Do mokra ji rajcovalo odhalování všeho, co jí pánbůh nadělil, ale tenhle koníček není snadné praktikovat, když jste právě jediná dospělá princezna na přelidněném zámku.

Začala být tvořivá.

Kreativní.

Uprostřed zámeckého parku nechala postavit sousoší v životní velikosti a natřené do barvy lidské kůže. Byly to samé nahé nymfy podobné postavy, jakou měla sama. Ty kamenné nahotinky na zámeckém trávníku tančily, objímaly se, pro něco se ohýbaly k zemi, třeba že se chtěly potěšit drobným kvítkem nebo možná obyčejným stéblem voňavé trávy.

Tak to aspoň umělec zamýšlel.

Ale zatímco sochař dal nehybný život osmi nádherným dílům, často bylo k pokoukání nahých nymf hned devět. I ta poslední se třeba pro něco nakláněla k zemi, ale sotva se těšila z něčeho tak přízemního, co bylo možné objevit na obyčejném trsu trávy. Rozkošnou prdelku tak špulila na všechny, kdo o ten pohled stál, i když většinou netušil, na co právě kouká. Stávalo se to o polednách, kdy slunce trochu oslepovalo, nebo k večeru, když bylo víc stínů než světla a chodníčky zámeckého parku byly plné procházejících, konverzujících a společensky se oblažujících párů nebo skupinek.

Není zcela zřejmé, zda si byl královský pár vědom, jak si jejich dcera krátí volné chvíle.

Jisté je, že mohli svou nejstarší dceru provdat i do krajin bližších než vzdálené císařství. Stejně tak je jasné, že ji mohli k oltáři doprovodit osobně a neuzavírat manželství na dálku a teprve po zpečetění svazku prostřednictvím zástupců ji poslat manželovi.

Císař byl ten typ podivína, který věřil v poctivost a pravdomluvnost, byl přesvědčen o nezdolnosti lásky a dobroty, a vlastně, když už tedy mluvíme otevřeně, věřil nejen ve šťastné pohádkové konce, on věřil už v jejich šťastný průběh.

Svou ženu přijal vlídně.

Zahrnul jí dary, ověsil šperky a její komnaty byly přeplněné vším možným voňavým, hebkým, měkoučkým a sladkým. Každou jeho další pozornost přijala s většími a většími rozpaky. Sám trochu znejistěn se jí zeptal, co se děje. Chtěl vědět, zda se něčím provinil. Žebral o možnost projevit své ženě radost, žadonil, ať sama řekne, čím ji nejvíce potěší.

„Chtěla bych šaty,“ prozradila mu nakonec. „Měly by být z té nejvzácnější látky, jaká se jen dá utkat. Musí být pro nejurozenější z urozených. Hlupáci a prosťáčci, obyčejní, chudí a neschopní ji nebudou moci ani spatřit. Tak vzácná ta látka musí být.“

Stovky tkalců se předháněly v tom, kdo utká látku nejjemnější, s nejpůsobivějším vzorem.

Každý den císař s císařovnou a s urozenými pány a dámami od dvora obcházeli řemeslníky. Pod jejich rukama vznikaly látky skvostné na pohled a hebké na dotek. „Krásné,“ vzlykaly dámy, „úchvatné“, přikyvovali pánové. Císařovna nepronesla ani slovo.

Pouze ona věděla, co vlastně hledá, a také to posléze nalezla.

Dva šikovní podvodníčci se činili u prázdného tkalcovského stroje. Zástup urozených jen mlčel, jen civěl, jen naprázdno otvíral ústa, jen zdvihal udiveně obočí, jen rozpřahoval ruce, jen hleděl jeden na druhého, co to má, u všech všudy, znamenat.

Císařovna strnula.

Prstíky něžně propletla, v gestu okouzlení si ty propletené pěstičky přitiskla k bradě a vzdychla: „Ach.“ Vzdychla: „To je nádhera.“ Vzdychla: „Nic krásnějšího jsem neviděla.“

Všichni ti panáci od dvora sklapli v úžasu rozevřenou čelist a předháněli se v tom, kdo víc pochválí látku tak vzácnou, že ji neurození ani nevidí.

„Jak šarmantní!“

„Ten originální vzor!“

„Ty barvy!“

Toho dne už nemluvili o ničem jiném. Každý přišel s nějakou podrobností, kterou si na tom neviditelném hadýrku všiml jen on sám, a ostatní přikyvovali jako že ano, ano, to látce přidá na působivosti. Přidá na osobitosti. Přidá na jedinečnosti. A všichni se nemohli dočkat, až v té vzácné čarovné látce uvidí císařovnu.

Ani císařovna se nemohla dočkat, a tak prohlásila látku za dokonalou a poručila předat ji švadlenám. Za tři dny k smrti vyděšené krejčové s prsty krvácejícími, jak se do nich ze samé nečinnosti bodaly, a očima zarudlýma, oznámily, že šaty jsou hotové.

Konečně nastal den, kdy se císařovna mohla předvést v rouchu, jež jí dokonale vyhovovalo.

Nahá jako pulec si vykračovala středem slavnostně vyšňořeného sálu, srovnávala neviditelné záhyby, natřásala neviditelné volány a špulila velmi viditelné bradavky a také do jemných vlnek nakroucené tmavé ohanbí.

Docela holá, jen s několika perlami na krku a v uších, tančila, korzovala se skleničkou vína, cpala se u hodovního stolu.

Smála se a laškovala s hosty, nahá.

Rozprávěla o umění, zmiňovala závažnost jistých aspektů, dočista nahá.

Ptala se, jak se vám tady dnes líbí, ptala se, co si myslíte o té politické situaci, ptala se, zda vám zdejší podnebí vyhovuje, sama si na něj ještě úplně nezvykla, a byla u toho nahá.

Nahá.

Nahá.

Nahá.

Její vzrušené bradavky byly už jako kámen a vlhkost jejího klínu se dala přirovnat k té v pralese.

Popadla za ruku jakéhosi vzdáleného bratrance císaře z matčiny strany, nebo možná to byl císařův prasynovec z otcovy strany, každopádně o to tady nešlo.

Zatáhla ho do mysliveckého salónku, kde bylo dočista prázdno. Opřela se lokty o stůl, trochu roztáhla nohy a na svého budoucího milence vyšpulila zadek i se svou navoněnou pipinou.

„Dělej,“ řekla.

Mladík chvíli zíral, jako by to ten večer viděl poprvé. Natáhl ruce a hned je zase stáhl, nervózně promnul prsty a zase se pokusil císařovny dotknout, až o krok poodstoupil a nešťastně zašeptal: „Jak se ty šaty vlastně sundávají?“

Ona jen protočila panenky, nedočkavě zavrtěla boky a řekla: „Neblbni a vraž mi ho tam.“ Tak ten mladík, říkejme mu třeba Radek, tak tedy Radek přestal blbnout a vrazil jí ho tam.