Erotické pohádky – Alibaba a 40 loupežníků
ÚRYVEK
Dnes ráno mi pán poručil vzít dva osly a tři mezky a tolik prázdných měchů, co jich jen máme, a poslal mě do jeskyně.
Cestou jsem dělala radost Alláhovi.
Jeden pes, odrbaný, zablešený, ošklivý pes, měl v tlapě zabodnutý trn. Říkám neboj, pejsku, a opatrně škubnu a to zvíře radostně odběhne. Protože i pomoc takovému stvoření je potěšením pro Alláha.
Pak potkám hada. Syčí si to přes cestu a nabodne se na trn, který jsem před chvílí odhodila. Přičinlivě přiskočím a nebohého plaza zbavím utrpení, protože i tenhle slizký plazící se ohava mi u Alláha nažene pár bodíků.
Ten trn teď leží uprostřed cesty a někdo další by se o něj mohl zranit. Běží tudy pavián, ale hladce se mu vyhne. Hned za ním běží další a pak ještě jeden a všichni se šikovně vyhýbají, tak šikovně, až mi to nedá a popostrčím trn blíž křoví. Tam, kde na něj padá stín.
Pokračovat ve čtení: Erotické pohádky – Alibaba a 40 loupežníkůA za chvíli už jedno malé paviáně skučí a chytá se za packy, ocas bolestně kroutí okolo těla a jak vám piští, hajzlík jeden opelichaná. Nekouká, kam šlape, a pak ještě dělá takový rámus.
Ale i tahle uřvaná bestie je vlastně tvor Alláhovi milý, tak jdu a trn zvířeti vytrhnu. Ještě předtím ho musím vzít párkrát klackem přes hlavu, aby se zklidnil. To byste nevěřili, jak se takové paviáně umí kroutit, a já na to vyndávání trnu nemám celý den.
Ten trn pak také vyrvu ze želvy, z levharta, z fenka a ještě jednou z paviána. Potom i z docela malého štíra a řeknu vám, do tohohle hovňouska jedovatého jsem se tím trnem vůbec nemohla trefit.
Když už se blížím k jeskyni, cítím pomalu náboženské vytržení. Jak blízko jsem Alláhovi, kolik potěšení jsem mu věnovala. Pomáhat všem těm tvorům je tak báječné. A že mě od dvanácti hezky pérovali, abych uměla potěšit.
Před jeskyní se opatrně rozhlédnu, jak mi to pán poručil. Osly i mezky schovávám před vchodem a pak řeknu heslo – pamatujte, je to sezam, žádný ječmen ani pšenice!
Pak už stojím v jeskyni a vchod se za mnou zase zavírá, ale toho byste si v tu chvíli sotva všimli.
Jediné, co vidíte, je zlato. Spousta zlata.
Truhlice přetékající zlatými dináry, a to doslova. Po těch mincích i šlapete, brodíte se jimi, jak tak chodíte od jedné truhly ke druhé, od jednoho koše k druhému, od jednoho měchu k pátému, dvacátému. A to zlato vám cinká, škrábe a klouže pod nohama.
Navlékáte si prsteny, na každý prst si jich vecpete tolik, až je neohnete v kloubu. Ruce provlékáte masivními náramky, že z nich máte rukáv skoro po rameno. Na krk náhrdelníky a perly a řetězy, přes ramena kašmír a hedvábí a samet a brokát. Skoro se nemůžete pohnout a pálí vás v hrdle od toho smíchu, který vám tam nepřestává bublat.
Pak to ze sebe zase shodíte a necháte si jen pár prstenů. Ty nejkrásnější. A nejúžasnější náhrdelníky.
Do rukou berete vykládané truhličky a obdivujete jemnost řezby. Okolo se vine zvláštní řetěz z malých opiček, jedna zaklíněna v druhou svým údem, až najdete počátek a tam je jeden vzpřímený opičák se vzpřímeným obřím kolíkem, jaký bych teda na vlastní oči ani tělní otvory nechtěla poznat.
A vázička s tanečnicí jen do šperků oděné a nádherný nůž se střenkou ze slonoviny.
Vyberte si.
Chcete jít na lov? Chcete si koupit dům? Toužíte něco nádherného dát každé manželce a ještě něco krásnějšího každé své milence? Milenci? Chcete milenku opustit a nechcete, aby si obstarala někoho, kdo vás za pár stříbrňáků pošle k Alláhovi?
Poslužte si.
Už nevím, jestli to bylo u muškety perletí vykládané nebo jestli jsem se zrovna mazlila s některou šperkovnicí zdobenou diamanty s příslušenstvím. Možná jsem si do vlasů sypala zlaťáky nebo si tvář halila do nejjemnějšího hedvábí. Těžko říct.
Stalo se a já neslyšela nikoho křiknout „Sezame, otevři se“. Najednou byla zkrátka jeskyně plná loupežníků. Jestli jich tedy bylo čtyřicet, to fakticky nevím, ale páchli aspoň jako stovka banditů. K tomu si připočtěte, že velbloudi ani mezci, na nichž přivezli další blyštivý náklad, také zrovna nevoní, a musí vám být jasné, že v očích vás nepálí z toho lesklého a třpytícího se okolo.
No a pochopitelně nůž.
Asi krásně zdobený nebo aspoň vyřezávaný, ale docela jistě pekelně ostrý, hrot zabodnutý v kůži na mém krku. Ale o tom už jsem se, tuším, zmínila. A protože jsem chytrá a mazaná, pokud jsem to tedy nepodala dost jasně, hned mi dojde, že tahle banka právě zavírá.
„Kdo jsi a co tu pohledáváš,“ hřímá ten nejškaredší z loupežníků. To bude asi jejich vůdce. Nevím proč, ale každý vůdce hřímá, dost možná by ho jinak nikdo neposlechl.
„Smilujte se,“ řeknu. Říkám to proto, že to ode mne určitě očekávají a nebudu vám nic nalhávat. Jedno malé smilování by se mi právě celkem šiklo.
Hrot na mém krku se zaboří drobet hlouběji. To, co mi stéká po kůži, je teplé a lepkavé.
„Jsem Mardžána, otrokyně u Alí Baby,“ dodám. Ozývá se mručení, a tak si přestávám hledět toho, kdo tak hřímá, a pátrám po tom, co mručí. Prve jsem se mýlila, nejškaredší je tenhle. Navíc ho znám. To jeho znamení na domě mého pána jsem jednu noc malovala na dalších deset domů. Bylo to tenkrát, když se snažili odhalit a potrestat toho, kdo jim chodí krást jejich lup.
Ještě jeden zvuk jsem zaslechla, když padlo mé jméno, a teď už také vím, kdo to tak vykřikl.
Malý Júsuf se krčí támhle v rohu, svázaný, samá boule a šrám, a v očích strach. Vedle něj je hrstka dalších, stejně potlučených a vyděšených lidí. Na pohled vypadají, jako by se chtěli vydat na dlouhou cestu. To se Júsuf asi přidal k nějaké karavaně, která by ho dovedla kamsi dál, za vysněným štěstím. Co se stalo s karavanou, je vcelku zřejmé.
„Alí Baba,“ hřímá vůdce. „To je ten zloděj!“
„Ta špinavá děvka musí zaplatit za to, co nám sebral,“ mručí ten, co si se štětečkem a barvičkami hrál u našeho domu.
Nevím, jestli mám dřív reagovat na špindíru nebo objasnit fakt, že když na to přijde, děvka neplatí, že peněžní transakce probíhává přesně opačným směrem. Ve skutečnosti je mi jasné, že nejmoudřejší bude mlčet.
Vůdce přistupuje blíž, teď je tak blízko, že moje vši by si mohli hrát s těmi jeho na pána a otrokyni. Prohlíží si mne, očuchává, jako to dělá pes, když se chce pářit. A pak mi udělá nabídku, která se neodmítá.
Já odmítám.
Dostávám facku, čímž se ale ocitám dál od hrotu nože. Je to vlastně první hezká věc, která mě v té jeskyni potkala. Tak hezká, až mne to dojme k slzám. Utírám si je do kousku hedvábí, ve kterých bylo pár perel, a ty mi teď padají k nohám a kutálejí se pryč a mizí.
„Mám rád coury, co mají kuráž,“ hřímá vůdce a přitom se chrochtavě směje. „Jestli jsi z poloviny tak chytrá, jako jsi hezká, tak třeba i přežiješ.“
Ti špinaví chlápci v barevných turbanech se rozchichotají jak ženské na trhu. Za vousy se tahají a kníry si nakrucují, a přitom ze mne nespustí černé pichlavé oči.
Nebude to zábavné a nebude to ani příjemné, to je mi jasné. Přesto, jak moc vás překvapí, že souhlasím?
„Dobrá,“ je znovu slyšet to hřímání. „Splníš jednoduchý úkol. Jen jeden úkol a budeš žít. Přijímáš, habibi?“
„Splním jeden úkol,“ přikývnu. „Udělám, co poručíte a pak budu volná?“
Znovu ten smích, škubání za kníry. Pobavené, rozjařené.
„Vidíš ty zajatce?“ ukáže vůdce směrem ke svázaným lidským uzlíčkům v rohu. „Každý má na výběr.“
Chci vědět, co tím myslí. A on mi to vysvětlí. Rozkládá rukama do široka, zlato mu pod nohama vrže, jak přechází sem a tam. A hřímá, pochopitelně, že hřímá, a v tom hřímání slyším, že ti zajatci mají stejně tak na výběr. Muži – a mezi ně je zahrnut i chudák Júsuf – mají možnost přidat se k nim. Stát se loupežníky, násilníky, únosci a vrahy. Zaškolení zdarma. A ženy, ženy si také mohou vybrat. Mohou zůstat.
„A když nechtějí zůstat?“ ptám se.
Smích.
„Když ani muži nechtějí být jako vy?“
Smích. Hlasitější. Možná tleskání, určitě několik pobavených dupnutí a skřípění kovu o kov.
„Jednoduchá volba,“ rozpaží vůdce jako by mne chtěl obejmout, a já vidím zpocená podpaždí. Pak se podívá přímo na mne, trochu zdvihne huňaté obočí a řekne „Nuže?“
Jednoduchá volba.
Vůdce zvedne ruku a na ten povel, jako by to měli nacvičené, se ta strašlivá banda rozestoupí do řady a ta řada vede podél stěn jeskyně. Srovnají se jeden vedle druhého do pravidelného kruhu čelem ke mně, jako prsten, který místo rubínu nebo diamantu na vršku odkrývá hrstku skrčených a svázaných lidí.
„Vidíš ty muže?“
Neřeknu, že se nedají nevidět. Prostě mlčím.
„Někteří dělali v harému u sultána,“ povídá mi vůdce. „Žádný muž ale nesmí vidět sultánovy ženy, to můžou jen eunuši. Tvůj úkol je ukázat ty, kteří pracovali u sultána. Můžou to být všichni nebo žádný. Prohlídni si každého z nich a ukaž na toho, kdo je podle tebe eunuchem.“
Pravidlo jedna: nesmíš se žádného dotknout.
Pravidlo dvě: zůstanou oblečeni.
Pravidlo tři: nikdo z nich nesmí promluvit.
Pravidlo čtyři: označ jich více a zemřeš.
Pravidlo pět: označ jich méně a zemřeš.
Nějaké otázky?
Dívám se na ně. Všichni do jednoho navlečení do širokých kalhot a takhle od pohledu můžou být opravdu eunuši jeden jako druhý nebo žádný.
Říkám, že potřebuji hudbu.
„Hudbu?“
Hudbu. Jakoukoliv. Bez hudby to nepůjde.
„Ehm,“ ozve se z rohu. Jedna ze starších žen tvrdí, že umí vybrnkat na oud pár melodií. Dívá se na mne, jako by mi tím snad chtěla pomoct.
Také Júsuf se přidá. Hraje na ney a jednu tuhle arabskou flétničku má v kapse.
Za chvíli už jeskyní zní hudba a i když ti dva nejsou žádní opravdoví muzikanti, ozvěna s tou melodií dělá divy. A já začínám tančit.
Pomalu. V tom je půvab a smyslnost tohoto tance. Nedělám to poprvé, to mi můžete věřit. Svíjela jsem se takhle večer co večer před svým pánem nebo jeho hosty, občas i před paní. Přivírám oči, abych neviděla těch čtyřicet chlápků, co na mě civí.
Kroutím boky, vrtím zadkem. Mé nahé paže dělají ve vzduchu jemné vlny. Zrychluji. Přitom si sundávám vrchní část oděvu, takže přes prsa mám jen průsvitný závoj. Ještě víc zrychluji. Odhazuji spodní díl, takže až na drobný proužek, zdobený jemným řetízkem, i zbytek mého těla je jen kouřmo zahalen do průsvitna. Zrychluji. Mé tělo je zahřáté a vlhké od potu, bosé nohy skotačí po mincích, až si je rozdírám do krve.
Zrychluji.
Tahle část pohybu se nazývá extáze. Můžete se do ní rozpohybovat jen postupně, je to, jako když do kruhu rozhoupete závaží, zaklíněné za prst. Nakonec je ten pohyb pekelně rychlý a stejně pak musíte postupně také zpomalovat.
Jsem udýchaná, drobná perleť z potu mi pokrývá kůži, a já si jdu prohlédnout úrodu. Je to jako když zralé banány shodíte na zem. Pak je stačí jen jeden po druhém sesbírat.
Prohlížím si pnutí v kalhotách a dobrá třetina má právě naléhavé stání. Už skoro zvedám prst. Málem už říkám: ten, ten a ten… Potom si všimnu, jak se tváří vůdce a nelíbí se mi to. Ani trochu se mi to nelíbí.
Vyklouznu i z těch hadříků, které mi ještě zbyly a lepily se na tělo. Trochu se zavlním a támhle v rohu se objevuje další vztyčení.
Lehám si na zem a nahrábnu jednu minci. Nohy skrčím k bradě a převádím svůj oblíbený trik se zlaťákem. Dinár tady je, dinár už tady není.
Další tři banány ke sběru.
Klekám si na všechny čtyři a těmhle otrlým lotrům převádím trik s úzkou vázou, jen musím předtím rozbít dno. Váza tady je, váza už tady není.
Další banány. Tři, čtyři, támhle je pátý.
Plazím se mezi mincemi a strkám si do pusy jakousi zdobenou hůlku, je vyřezávaná a plná nerovností a záhybů. Do zadku si vrazím pistoli až po spoušť.
Znovu přibylo několik dalších.
Hraju si se vším, co mi přijde pod ruku. Laskám, olizuji, zastrkávám, vysunuji.
Ale už nic, žádný další banánek do košíku.
A přece jeden. V kalhotách to zašustí a objeví se mohutná erekce, skoro mám pocit, že vidím, jak zapruží. Ale buďto tenhle loupežník švidrá nebo nekouká na mě. Dívá se na Júsufa. A Júsufek hraje, fouká do flétny co mu hrudníček stačí, a přitom se natočil stranou a kalhoty si nechal sklouznout až po kolena. Teď už je vidět jen jeho holý zadek a všude okolo mě to v kalhotách pruží a v jeskyni se najednou dost špatně dýchá.
Taková úroda banánů!
Rozhlížím se, a pořád zbývá dobrých deset loupežníků, co tu jen tak stojí a jejich kalhoty se ani nepohnou.
Tak myslím, že je to jasné.
Žena s arabskou loutnou vidí Júsufka a také chce pomoct, ale když si stahuje šaty a neobratně k nám natáčí svůj nahý, kostnatý zadek, několik erekcí spíš padá.
Ale já si naštěstí pamatuji eunuchy, které jsem už objevila, a můj prst je připraven je označit.
Pak se objevuje pes. Netuším, kde se tu vzal, ale je to ten ošklivý opelichaný chudáček, co jsem mu ráno vyndávala trn z tlapy a přiběhl mi službu oplatit. Teď se nastavuje, ocas dává stranou a lup, lup, dvě nové erekce.
A je tu paviáně i s celou rodinkou. Předvádějí se do necudných póz a pro mne je tu pár nových banánků.
Také osli a velbloudi a koně a všechna tahle tažná zvířata se natáčejí. Nabízejí se jako já před chvílí a u Alláha, co jen pnutí v loupežnických kalhotách, to vidím.
Z děr vylézají pavouci a štíři, támhle je had. Odněkud přiletěl chumel netopýrů.
V kalhotách to šustí a s každým tvorem, který mi přišel na pomoc, stoupá nejen kde komu ten jeho nástroj v kalhotách, ale i má šance na přežití.
Už to skoro řeknu. Fakticky mám na jazyku: „Jediný eunuch jsi tady, milý loupežnický vůdce, právě ty.“ Jenže ani v duchu mi to nezní jako věta, která má někomu zachránit život.
V tu chvíli se objeví velký černý hřebec. Je to ten, na kterém do jeskyně přijel sám vůdce, a tenhle hřebec se o svého pána otírá, mezi zadníma nohama mohutná erekce.
Mám sice na mysli toho vraníka, ale teď už vidím i vůdcovu odezvu na jeho koně. Něžně mu probírá hřívu mezi prsty, v kalhotách snad schovaný svícen.
„Nikdo,“ řeknu. „Nikdo,“ zařvu vítězně.
Žádný není eunuch!
A najednou jsou všechna ta zvířata pryč, odběhnou, odletí, odbelhají, odplazí se, odsyčí.
Všech těch čtyřicet erekcí kouká na mne a já zase na ně. U Alláha, nemají mít pohádky šťastný konec?
Leave a Reply