Pubertální fantazie o bičování a ponížení

Zuzaně bylo lehce přes třicet, ale v davu svých studentů působila jako jedna z nich. Pevná, mladistvá postava, dlouhá měděná hříva a bystré zelené oči za tučnými červenými obroučkami.

Na gymplu učila český a německý jazyk, občas si přibrala psychologii.

Ten den, to mlhavé, vlhké úterý, kdy většinu dne propršelo, ji čekala už poslední hodina němčiny a mohla si jít koupit boty, na které se poslední dva týdny chodila koukat za výlohu. Konečně se rozhodla. Tu radost si udělá. Ty boty byly křiklavě rudé na osmicentimetrovém silnějším podpatku a s třícentimetrovou platformou.

Její přítel jim říkal boty pro hodnou kurvu.

Učebnici i knihu, kterou zrovna měli se studenty rozečtenou, strčenou v podpaží, v ruce dlouhý uzavíratelný keramický kelímek se silnou a sladkou kávou, pohopkávala na kluzké podlaze. Krkolomně se podívala na hodinky, měla zpoždění.

Když konečně rozrazila dveře učebny, překvapilo ji strnulé ticho. Žáci už způsobně seděli v lavicích, oči žádostivě otevřené, tu a tam viděla úšklebek. Nikdo se neobtěžoval vstát, ale ona přesto ze zvyku trochu mávla volnou rukou, jakože si mají sednout.

„Omlouvám se,“ povídá, roztěkaný pohled zaměřený na dvojici v první lavici. Tam si posadila Gustava Manera a Ernesta Vodičku, dva největší lumpy. Chtěla na ně dobře vidět, když jí šmátrali pod nohama botou s přivázaným zrcátkem nebo posledně, když je nachytala, jak všem fotkám žen ve školním časopise dokreslují bradavky.

Kdyby učila fyziku, přísaha by, že ve třídě je zvláštní gravitace. Všechny pohledy se stáčely na roh vzadu vedle velké mapy Evropy. Jako by chtěli, aby se tam sama podívala, ale ona jim na to nehodlala skočit.

Vzala do ruky Mein Name sei Gantenbein, kousek od hřbetu vytáhla záložku na straně 12 a s báječným hereckým přednesem četla.

„Ein Mann hat eine Erfahrung gemacht, jetzt sucht er die Geschichte dazu – man kann nicht leben mit einer Erfahrung, die ohne Geschichte bleibt, scheint es, und manchmal stellte ich mir vor, ein anderer habe genau die Geschichte meiner Erfahrung …“

Snažila se nevšímat si chechtání a štěbetání, které se neslo třídou. Bylo to mnohem silnější a drzejší než obvykle. Hihňání. Uštěpačné poznámky. Knihu odložit ji ale přimělo až zoufalé zaskuhrání.

„Paní profesorko, prosím…“

Oči se jí stočily přesně do toho rohu, kam se od začátku odmítala podívat. Chvíli si nebyla jistá, na co se dívá. Bylo to tak surrealistické. Neskutečné.

K úzké, dlouhé tyči od topení tam bylo přivázáno chlapecké tělo.

Nahé tělo.

Rychle podnikla několik kroků tím směrem, i když jí bylo jasné, že si z ní žáci tropí žerty. V duchu už sepisovala poznámky, ale jak došla k místu, odkud měla docela otevřený výhled na celou scénu, došla jí slova.

Opravdu tam bylo přivázáno hubené tělo studenta.

Chvělo se.

Povědomá tvář se k ní natáčela, trochu s problémy, protože pro ni byl připraven pohled na nahá záda a zadek. Z masa hubeného pozadí vystupovaly tři jasné, červené pruhy, tři rány rákoskou, co byla položená hned vedle na lavici.

Jako v mrákotách udělala několik dalších kroků blíž.

Třída šílela.

Ozýval se smích, ozývaly se posměšky. Škodolibé poznámky na ni, i na toho troubu, který se tam nechal takhle ponižujícím způsobem přivázat.

Pořád tomu nemohla uvěřit. Rostl v ní vztek. Rostla v ní touha po spravedlnosti. Pomstít toho nebohého chlapce, potrestat hajzlíky, kteří byli schopni toto provést spolužákovi.

Řev ve třídě byl nesnesitelný.

Popadla rákosku a chtěla s ní silně švihnout, aby udělala rámus, aby si jí všimli, aby studenti stichli a aby získala jejich plnou pozornost.

V tom si něčeho všimla.

Koutkem oka zaznamenala, že to pořád ještě dítě přivázané s našpulenou spráskanou zadnicí, tak ten, koho pokládala za oběť, má erekci. Nechápavě koukala na naběhlý penis cukající se směrem nahoru.

Podívala se do tváře tomu malému zvrhlíkovi, který něco říkal. V tom zmatku mu nerozuměla. V té vřavě, v momentě, kdy jí vztek bublal v uších, netušila, co jí ten kluk říká. Až později, až byla sama doma a se skleničkou vodky, kterou nikdy nepila, se z toho zkoušela vzpamatovat, si to vybavila. Ze rtů v narudlé tváři vyčetla, že říká „Prosím, rozvažte mě“.

V ten moment ale neuvažovala.

V ruce svírala rákosku a místo o roh lavice, švihla tomu klukovi po nahatém zadku.

Pořádně.

Třída zařvala.

Ten kluk zařval.

A jí se podlomila kolena.

Tak jako se zhoupla, úplně zbavená rovnováhy a kdyby se nepřidržela lavice, nejspíš by spadla.

V první chvíli si myslela, že se pomočila. Rozkrok jí okamžitě zmokral, ale necítila žádnou stékající vodu na vnitřku stehen. Kalhotky měla rozmočené a odmítala si přiznat, že se tak vzrušila.

Tu rákosku pořád ještě v rukách.

Když udeřila podruhé, hlasy ve třídě se překvapením utišily.

„Ta mu dává,“ řekl někdo.

„Ty jo, ona ho tu ztříská,“ ozve se další.

Natanel, kterého konečně v tom nahém zaklíněném žákovi poznala, se prohnul v zádech a kvílivý zvuk, co z něj vzešel, šlo chápat jako bolest i sten vzrušení.

Jí samotnou projela silná touhla.

Chtěla si sundat kalhotky. Úplně mokré, pevné bavlněné kalhotky světle modré barvy. Hodlala přitisknout ten kus vlhkého hadříku na tvář hochovi tak troufalému, že se tu od ní docela nahý nechá bičovat.

„To se mu ani nesnilo,“ řekne dívčí hlas a znovu se ozve chichot.

„Nezavoláme ředitele?“ navrhne jiný hlas. Upejpavý. Bojácný.

„Že by mu řéďa taky naložil?“ Vybuchne gejzír smíchu.

Zuzana se otočila ke svým žákům. Přišlo jí, že se jí smějí do očí. Vysmívají se pro tu chvilku slabosti.

„Du hast fünf!” zařvala. “Fünf!”

Ukazovala, v ruce pořád ještě tu rákosku a na každého, kdo se ozval v němčině hulákala, že má za pět.

Ztěžka dopadla na židli.

Oči se jí stočily do rohu, kde se pořád ještě leskla nahá záda žáka Natanela Osvalda. Na moment, na krátký okamžik ji napadlo nakázat některé z dobrých žákyň, ať ho odváže.

To by ale musela připustit, že ho vidí. Musela by uznat, že stála jen kousek od něj a právě tou rákoskou, kterou není schopna pustit z ruky, mu dala pěkných pár ran na obnaženou řiť.

“Všichni si otevřete knihu na straně 12. Doležalová, začni číst.”

Chvíli bylo ticho. Žáci se ošívali, otáčeli do rohu, jestli je tam pořád ještě to, co si myslí, že tam je. Koukali vytřeštěně na sebe, zpátky na učitelku, co se zdála neoblomná.

Pak se ozval přiškrcený dívčí hlas.

“Mein Vater hat an diesem Tag schlecht geschlafen, und sobald er die Küche betrat, war klar, dass etwas nicht stimmte…”