Erotické pohádky – Pinoccio

ÚRYVEK

Tohle je trochu choulostivý.

Jestli seš chlap, tak zatraceně dobře víš o tý svý části těla, kerou máš za den několikrát v ruce. Může bejt, že někdy trochu dýl, než je vyloženě nutný.

Říkej mu třebas Ferda, Jura nebo Franta, nazvi ho Karlem Velikým nebo mu můžeš říkat Junior či Maximus Germanicus, je mi to u prdele. Je to Darth Vader, Luk Skywalker? Hlavně když víš, vo čem je řeč. Neptám se tě, proč zrovna Harry nebo jak jsi došel na Pištu. Beru to, jak to je.

Tobě je stejný hovno do toho, proč já mám v kalhotách Pinokia.

Ženský to sotva pochopěj.

Pokračovat ve čtení: Erotické pohádky – Pinoccio

Chlap jako já a ty se musí umět protlouct. Když tvůj fotřík nosí vobyčejnský šněrovaný spodky a máma tě nevytlačila na hedvábný dečky, ale na hrubej hadr, tak si budem rozumět.

Můj táta byl truhlář, jeho táta byl truhlář a já už taky stloukl pár fošen do dveří nebo je vyřezal do truhlic. Z kusu dřeva vydloubal hezkou řádku užitečnejch krámů. Jestli máš doma na čem dřepět, třeba máš ty stoličky vode mne. Tu postel, co na ní proháníš paničku, když už děcka zaženeš chrnět, možná i tu jsem dělal já. Má v nohách takovou kouli, jako když se ti dostane voda do kolena? Jsou na nebesích vroubkovaný vokraje? Tak to bude moje prácička. A dřevěný lžíce, jaký padnou akorát do dlaně, jestli nahoře vypadaj jako list, tak i ty jsem vyřezal vosobně.

Dycky ňákej dojde a povídá: „Bartoloměji, potřebuju nový kolo na vozejk“, nebo taky chce rovnou celej vůz. Tak dáme pivečko a dohodneme cenu.

Jak de jenom vo to vydlabat ňákou misku nebo paňmáma vyžaduje nový hrábě, donese slípku a k tomu třeba deset vajec a plácnem si. Já nejsem chtivej. Jeden nemá vyžadovat víc než potřebuje. A když nekrmím žádnýho hladovýho haranta, moc toho nemusím mět.

Mařka vode mě vodešla po tom mým ourazu. Byla to vošklivá chvilka, to ti povím.

Krve jak vo zabíjačce a taky tolik pištění, i když mi nepřijde možný, že jsem tak kvičel já sám. Pak jsem padnul jak podťatej a co bylo potom, vím jenom z vyprávění.

Vona Mařka totiž dělala do bylinek. Mastičky a taky lektvary, v tom se vyznala jako žádná jiná. Nebejt toho, moh jsem už taky nebejt.

Je to ňáký rodinný prokletí nebo co.

Můj děd si sekyrkou usek kus lejtka. Jak když z uzený kýty vodřízneš plátek šunky.

Tatík nechal na špalku tři prsty. Předtím mu na ně pad parádně řezanej kočár i s těžkým kováním a felčar řek, že ty černající prsty musej pryč.

Já právě na klíně dloubal do novýho svícnu a hrot nože mi sjel. Pak byl ten kvikot podsvinčete a když sem zas přišel k sobě, na zemi se válel kus mýho Pinokia a Mařka řvala, jak dyby to byla vona, kdo byl zkrácenej vo hlavu.

Už jsem zmínil, že sme neměli žádný děcka?

No, a tak to vypadalo, že starou v tý naší chalupě už nic nedrží, páč když ženská nedojde pravidelnýho uspokojení, stane se z ní zlá fúrie. Možná namítneš, že chlapovi, co má ještě vobě ruce, se nabízej jiný možnosti, jak jí vod toho zlýho pomoct, ale kdybys přišel sám vo kousek Frantíka, moc chuti bys do toho taky neměl.

Tak šla.

Vono jednomu, když je v chalupě samotnej, vobčas bejvá smutno. To mně teda nebylo. Jak se rozneslo, že vod teďka bejvám sám, chodily za mnou ženský ze vsi.

Musí bejt jasný, že vony dobře věděly, proč Mařka vodešla, a teda se za mnou necouraly kvůlivá tomu, co sem neměl. Žádnej mi nepovědíl, co provedli s tím, co zvostalo z mýho chudáka Pinokia. Že už mi ani ždibítka nezbylo se doneslo i k faráři.

Začalo to tím, jak se jeden večír zastavila stará ševcová. Von ten její byl pod drnem už dlouho a tak došla na kus řeči a že s sebou vzala i flašku pálenky, bylo vo čem povídat. Začala, že když jako tento, mám ty šikovný ručičky, a jestli bych tento, nemoh něco šikovnýho vyřezat. Povídala, že by tento, měl být takovej válcovitej a rudá ti u toho byla jak prdelka mladý šenkýřový, co ji starej zrubal přede všema za to, že mu zanášela.

Tak jí řeknu, ať dojde za tři dny, a to máš vidět, jak čiperně si to přikvačila. Tváře jí hořely jak zamlada, v rukách ještě teplej koláč a k tomu mi podstrčila tři krejcary na přilepšenou.

„Máš, Bartoloměji?“ povídá.       

Mám, přikývnul jsem.

Podal jsem jí kus smotanýho hadru, protože takovouhle věcičku bys votevřeně nedal ani chlapovi, natož ženský. A vona vopatrně nakoukla pod cíp toho hadříku a pak celá načepejřená vodběhla pryč. Zavřela se do chalupy na tejden a moc mně nešlo nemyslet na to, co se tam právě vodbejvá.

Za ten tejden nebo tak nějak se mi u dveří vobjevila její švagrová. Řek bych hodná ženská, ale ošklivá, a tak zvostala na vocet. Voči jí blejskaly a v rukách pekáč horkejch buchet a tak jsem ji ani nenechal vykládat, vo co kráčí a rovnou se ptám: „Jak má bejt velkej, milostivá?“

A vona uhnula pohledem kamsi do rohu a rukama červenejma vod toho horkýho pekáče na rychlý voka mrknutí na stole naznačila dýlku.

To je tak. Když seš s chlapama nacucanej, že vidíš trojmo a dojde na to, jak má kdo svýho Vinnetoua velkýho, tak z tý míry, co vokáže, takovejch pět čísel uber a máš to.

Jak se ale ptáš ženský, pět čísel musíš přidat a dojdeš k tomu, co vopravdu chce.

U ševcový mi to teda vyšlo, stejně jako u ségry jejího mrtvýho muže. Taky u cukrářky, pastýřky i tý holky, co dělá u sedláka služku, jsem to trefil. Za ňákou dobu byly ženský z naší vsi ty nejusměvavější v okolí a starosta se nosil jak ňákej pánbůh, jako by to vobstaral von. Dyby měl šajna vo tom, že jeho stará si vode mě vodnesla toho největšího bárta, jak těm šidítkům ženský říkaly, třebas by přišel vo ten svůj spokojenej škleb.

Jednou, bylo to skoro k ránu, ti přišla podivná návštěva. Sednice byla najednou plná maličkejch světýlek a ty mrchy malý blýskavý se honily jak hejno much nad kravským lejnem.

Měl sem teda v kalhotách naděláno a když se samy votevřely dveře vod cimry a pak i ty vod chalupy, popad jsem kus jakési paprčky, co jsem měl ještě po Mařce a co mě mělo chránit vode všeho zlýho, a vyrazil do temný noci za těma světýlkama. Pravda, nemusel jsem. Moh jsem zalízt pod peřinu a čekat na kuropění. Ale bylo jasný, že to, co si pro mě poslalo, není z vobyčejnýho těsta a všecky tyhle nadpřirozený lidičky znaj určitě i horší způsoby, jak jednomu vzkázat, aby se ukázal u nich doma.

Tak jsem šel.

Jednu chvíli už to vypadalo na docela příjemnou noc. Na nějaký pasece se ty svítící potvory totiž změnily v nádherný holky. Možná jen vodlítly, když si splnily svoje akorát, když se tam vobjevily ty tančící krasavice, čert ví. Ale na tý pasece ti bylo takovejch patnáct, nebo i vosumnáct mladejch kočiček, jedna větší šťabajzna než druhá. A jedna, to ti musím vyprávět, ta měla docela modrý vlasy a stejně jako ty druhý na sobě jen takový průhledný cosi mlhy, pod tím vůbec nic. Všechno, všecičko bylo vidět. Prsa měla krásný, pevný, bradavky maličký a skoro černý. A tam dole, tam ti byla docela holá. Fakticky, ani chloupek.

Nejenom, že měla tělo bohyně, ona se ti na mě tak krásně usmála jako ještě žádná. Dokonce ani když sme s Mařkou měli ještě dobrý časy, ani tehdá na mě nekoukala tak jako to modrovlasý děvče na tý louce.

Teda nemysli si, i když jsem byl popletenej z tolika krásy, beztak mi bylo jasný, že kvůlivá těmhle krasotinkám tady nejsem. Ty moje bártky nepotřebujou, těm stačí zajít do vsi a voptat se prvního chlapa, na kerýho natrefěj.

Taky že se tam hned vojbevila taková babizna, mohla to být prabábi všech těch víl, a třeba i byla.

Zahnala je pryč a když sme tam zvostali sami, bez vokolků mi řekla, co po mně chce. Vyrukovala s takovým špalíčkem tlustým jak moje ruka a nejmíň tak dlouhým.

„Bartoloměji,“ řekla. „Z tohoto kousku vzácného dřeva pro mne vyrobíš toho nejlepšího bárta, jakého jsi dosud vyřezal.“

A nemysli si, ta věděla do puntíku přesně, co požaduje. Povídá mi, že po stranách by mělo bejt vroubkování a nahoře celej ten dřevěnej zázrak musí bejt trochu zahnutej.

Jak byla ta babice stará, tak hloupá teda nebyla.

Povídala, že ví, vo tom mým problému. Říkala, že mi pomůže k novýmu Pinokiovi, hned jak vyřežu toho kolíka pro ni. To bylo vo hodně víc, než mi za to kerá slíbila, a tak jsem moc nedumal a rovnou řek, že jsem pro.

Upaloval jsem s tím kouskem dřeva dom a ještě než vyšlo slunko, měl jsem nahrubo vosekanej tvar a do večera jsem toho obřího zasouváka dodělal. Byl hladkej jak oblázek v potoce. Po stranách jsem nechal takový nerovnosti, asi jako když si strčíte fazoli pod fusekli. Nějak vod poloviny jako by se nakláněl dopředu, ale ne moc.

Řek bych, že jsem vodved fajnovou práci, a když si mě ty světýlka vodváděly znovu do lesa, měl jsem z toho dobrej pocit.

Znova se okolo mě vyrojily ty nádherný nahatý víly a stačí, když ti řeknu, že při tanci se fakt dost pohupujou. Natřásaj. Špulej. Zbytek nechám na tvý fantazii, věřím, že ti z toho vyjde něco, s čím budeš spokojenej.

Já bych taky byl, kdyby se tam neobjevila ta stařena a holky neposlala pryč. Jen chci v tomto místě poděkovat bohu a všem svatejm, že ta na sobě nic průhlednýho neměla, byly to poctivý, pevný černý hadry.

Podám jí ten ořezanej klacek. Ona ho potěžkala a řekla, že si to musí prubnout.


Discover more from Jitka Moody

Subscribe to get the latest posts sent to your email.