Alí Baba a 40 loupežníků

Ukázky z knih

Vůdce loupežníků zvedne ruku a na ten povel, jako by to měli nacvičené, se ta strašlivá banda rozestoupí do řady a ta řada vede podél stěn jeskyně. Srovnají se jeden vedle druhého do pravidelného kruhu čelem ke mně, jako prsten, který místo rubínu nebo diamantu na vršku odkrývá hrstku skrčených a svázaných lidí.

„Vidíš ty muže?”

Neřeknu, že se nedají nevidět. Prostě mlčím.

„Někteří pracovali v harému u sultána,” povídá mi vůdce. „Žádný muž ale nesmí vidět sultánovy ženy, to můžou jen eunuši. Tvůj úkol je ukázat ty, kteří sloužili u sultána. Můžou to být všichni nebo žádný. Prohlídni si každého z nich a ukaž na toho, kdo je podle tebe eunuchem.”

Pravidlo jedna: nesmíš se žádného dotknout.

Pravidlo dvě: zůstanou oblečeni.

Pravidlo tři: nikdo z nich nesmí promluvit.

Pravidlo čtyři: označ jich více a zemřeš.

Pravidlo pět: označ jich méně a zemřeš.

Nějaké otázky?

Dívám se na ně. Všichni do jednoho navlečení do širokých kalhot a takhle od pohledu můžou být opravdu eunuši jeden jako druhý nebo žádný.

Říkám, že potřebuji hudbu.

„Hudbu?”

Hudbu. Jakoukoliv. Bez hudby to nepůjde.

„Ehm,” ozve se z rohu.

Jedna ze starších žen tvrdí, že umí vybrnkat na oud pár melodií. Dívá se na mne, jako by mi tím snad chtěla pomoct. Také Júsuf se přidá. Hraje na ney a jednu tuhle arabskou flétničku má v kapse. Za krátkou chvíli už jeskyní zní hudba, a i když ti dva nejsou žádní opravdoví muzikanti, ozvěna s tou melodií dělá divy.

A já začínám tančit. Pomalu. V tom je půvab a smyslnost tohoto tance.

Nedělám to poprvé, to mi můžete věřit. Svíjela jsem se takhle večer co večer před svým pánem nebo jeho hosty, občas i před paní.

Přivírám oči, abych neviděla těch čtyřicet chlápků, co na mě civí. Kroutím boky, vrtím zadkem. Mé nahé paže dělají ve vzduchu jemné vlny.

Zrychluji. Přitom si sundávám vrchní část oděvu, takže přes prsa mám jen průsvitný závoj.

Zrychluji.

Odhazuji spodní díl, takže až na drobný proužek zdobený jemným řetízkem, i zbytek mého těla je jen kouřmo zahalen do průsvitná.

Zrychluji.

Mé tělo je zahřáté a vlhké od potu, bosé nohy skotačí po mincích, až si je rozdírám do krve.

Zrychluji.

Tahle část pohybu se nazývá extáze. Můžete se do ní rozpohybovat jen postupně, je to, jako když do kruhu rozhoupete závaží, zaklíněné za prst. Nakonec je ten pohyb pekelně rychlý a stejně pak musíte postupně také zpomalovat.

Jsem udýchaná, drobná perleť z potu mi pokrývá kůži, a já si jdu prohlédnout úrodu.

Je to, jako když zralé banány shodíte na zem. Pak je stačí jen jeden po druhém sesbírat. Prohlížím si pnutí v kalhotách a dobrá třetina má právě naléhavé stání.

Už skoro zvedám prst. Málem už říkám: ten, ten a ten…

Potom si všimnu, jak se tváří vůdce, a nelíbí se mi to. Ani trochu se mi to nelíbí.

Vyklouznu i z těch hadříků, které mi ještě zbyly a lepily se na tělo. Trochu se zavlním a támhle v rohu se objevuje další vztyčení. Lehám si na zem a nahrábnu jednu minci. Nohy skrčím k bradě a převádím svůj oblíbený trik se zlaťákem. Dinár tady je, dinár už tady není.

Další tři banány ke sběru.

Klekám si na všechny čtyři a těmhle otrlým lotrům předvádím trik s úzkou vázou, jen musím předtím rozbít dno. Váza tady je, váza už tady není. Další banány. Tři, čtyři, támhle je pátý.

Plazím se mezi mincemi a strkám si do pusy jakousi zdobenou hůlku, je vyřezávaná a plná nerovností a záhybů. Do zadku si vrazím pistoli až po spoušť. Znovu přibylo několik dalších.

Hraju si se vším, co mi přijde pod ruku. Laskám, olizuji, zastrkávám, vysunuji. Ale už nic, žádný další banánek do košíku.

A přece jeden. V kalhotách to zašustí a objeví se mohutná erekce, skoro mám pocit, že vidím, jak zapruží. Ale buďto tenhle loupežník švidrá, nebo nekouká na mě. Dívá se na Júsufa.

A Júsufek hraje, fouká do flétny, co mu hrudníček stačí, a přitom se natočil stranou a kalhoty si nechal sklouznout až po kolena. Teď už je vidět jen jeho holý zadek a všude okolo mě se to v kalhotách pruží a v jeskyni se najednou dost špatně dýchá.

Taková úroda banánů! Rozhlížím se, a pořád zbývá dobrých deset loupežníků, co tu jen tak stojí a jejich kalhoty se ani nepohnou.

Tak myslím, že je to jasné.

Žena s arabskou loutnou vidí Júsufka a také chce pomoct, ale když si stahuje šaty a neobratně k nám natáčí svůj nahý, kostnatý zadek, několik erekcí spíš padá.

Ale já si naštěstí pamatuji eunuchy, které jsem už objevila, a můj prst je připraven je označit.

Pak se objevuje pes.

Netuším, kde se tu vzal, ale je to ten ošklivý opelichaný chudáček, co jsem mu ráno vyndávala trn z tlapy a přiběhl mi službu oplatit. Teď se nastavuje, ocas dává stranou a lup, lup, dvě nové erekce.

A je tu paviáne i s celou rodinkou. Předvádějí se do necudných póz a pro mne je tu pár nových banánků.

Také osli a velbloudi a koně a všechna tahle tažná zvířata se natáčejí.

Nabízejí se jako já před chvílí a u Alláha, co jen pnutí v loupežnických kalhotách to vidím.

Z děr vylézají pavouci a štíři, támhle je had. Odněkud přiletěl chumel netopýrů. V kalhotách to šustí a s každým tvorem, který mi přišel na pomoc, stoupá nejen kde komu ten jeho nástroj v kalhotách, ale i má šance na přežití.
Už to skoro řeknu. Fakticky mám na jazyku:

„Jediný eunuch jsi tady, milý loupežnický vůdce, právě ty.”

Jenže ani v duchu mi to nezní jako věta, která má někomu zachránit život. V tu chvíli se objeví velký černý hřebec. Je to ten, na kterém do jeskyně přijel sám vůdce, a tenhle hřebec se o svého pána otírá, mezi zadníma nohama mohutná erekce. Mám sice na mysli toho vraníka, ale teď už vidím i vůdcovu odezvu na jeho koně.

Něžně mu probírá hřívu mezi prsty, v kalhotách snad schovaný svícen.

„Nikdo,” řeknu. „Nikdo,” zařvu vítězně. Žádný není eunuch!

A najednou jsou všechna ta zvířata pryč, odběhnou, odletí, odbelhají, odplazí se, odsyčí.

Všech těch čtyřicet erekcí kouká na mne a já zase na ně.

U Alláha, nemají mít pohádky šťastný konec?


 

Další ukázky:

Úryvek z pohádky č. 2: Pinocchio
Úryvek z pohádky č. 3: Císařovy nové šaty

Vrátit se do obchodu ke knize Erotické pohádky

Leave a Comment