Paralelní svět

Ukázky z knih

Jen sotva můžu popsat ten pocit, prorážet mlžnou hladinu mraků hned pod hvězdami, s těžkou pruhovanou planetou tak nízko, až jsem se bál, že ji budeme muset obeplout.

A v tom uvidět pevnou zemi.

Až někdy bude to pravé moře času, vy i já náladu na pohádkové příběhy, tak potom vám třeba povím, jaké to bylo v tomhle snovém světě. Připomeňte mi, že vám chci vyprávět o Hodináři. Zmíním něco málo o Stařecké vesničce, kočičí paní, půlnočním trubadůrovi i dni, kdy vykvetly sněženky. Když bude chvilka, povím vám také, jak se jedí karmouny a starapy, čemu se říká haloun a co je na konci duhy, pokud na začátku bude zelená ponožka.

Rozhodně si nechte vyprávět o ní. O Silíně. Možná nebudu tak docela upřímný v tom, co mi řekla, když jsem ji opouštěl, ale to mi sotva můžete mít za zlé.

Jednadvacetkrát zašlo slunce, než nás Silína dovedla k bráně. Nevypadalo to jako brána a ani to slovo nepadlo. Jak ale nazvete místo, kde uděláte krok, to, co bylo za vámi, už není a před vámi je docela jiný svět.

Představte si, že hledíte do zrcadla, které ale neodráží svět tak, jak ho vidíte. Jak ho znáte. Docela svévolně si to zrcadlo změní barvy, tvary, něco nechá zmizet úplně či to nahradí věcí, kterou jste v životě neviděli a na kterou se vůbec nechcete dívat. Protože to není ta, na kterou jste zvyklí.

Nemůžu se tak úplně rozhodnout, jestli bude těžší popsat tuhle Prahu těm, kdo ji nikdy neviděli, nebo pro ty, kteří z ní prakticky nevytáhli paty.

Je jiná.

Praha v tomhle Chrisově světě je tak jiná, jak jen může být, abyste ji pořád ještě nazvali Prahou.

Jako by její obraz přemaloval surrealistický malíř. Nechal obrysy a hrubé základy a vše ostatní změnil do sebemenšího lapidárního a fantaskního detailu.

Později, mnohem později jsem si prošel celé Staré město a bylo to jako objevovat její zákoutí úplně od začátku.

Karlův most je identický.

Dokud si nevšimnete sousoší, kdy se rohatý ďábel klaní nahé panně nebo jiného s třemi chlapci otočenými k sobě zády, jeden má tři oči, další tři ruce a ještě poslední tři uši. Pak je tam socha psa, který ale stojí na zadních, na sobě dlouhý kabát, v ruce knihu a na dlouhém čumáku maličkaté brýle.

Jakýsi divný týpek v dlouhé róbě a s vysokou rudou kápí křičel cosi o vykoupení. Spasení v milosti. Vykoupení v krvi. Kdosi po něm hodil vajíčko, ale to podivného kněze spíše ještě rozvášnilo. Přidal na tónu i nadšení. „Střeste se pochyb, on už brzy přijde,“ hulákal.

Náboženství tu vymýtili už kdysi, byla to pekelně krvavá válka, jak mi řekli. Podle mého brášky, se ale objevují nová. Tohle si prý říká Společenství Zatracených.

Na zdi někdo kreslí zlatou barvou nápisy. Smiř se s tím, jsi Zatracený. U toho symbol. Vypadá trochu jako oko z egyptských pyramid.

Staroměstská mostecká věž je vyšší, někdy před půl stoletím k ní postavili další dvě patra a na jejím vršku je hologram, který vypadá jako socha z kamene. Někdy je ve tvaru plačící dívky, jindy tam stojí voják bez nohy nebo bez ruky se zafačovanou hlavou a zpívá tesknou píseň o své milé. A jednou jedinkrát jsem tam zpozoroval i lva. Ten stojí mlčky a vidět ho prý přináší štěstí.

Ptal jsem se, podle jakého klíče se ten hologram mění a zdá se, že to nikdo tak docela neví. Prý, že ta věž má vlastní duši a hologram odráží její náladu.

Asi je jasné, že dál jsem se neptal.

Do záznamu.

Praha má jen jednu duši. Ta, co ji znám odmala i tahle, která voní jinak i jinak vypadá. Nespletete si ji s jiným městem.

Marně jsem se na Staroměstském náměstí pídil po orloji. Údajně ho tak zdokonalovali, přidávali další fičurinky, přimíchávali další a další esence života, a to prý doslova, až se jednoho dne zastavil, a i když ho několikrát zkusili rozebrat a znovu složit, postupně zase zpátky zjednodušovali, už nikdy se ani nepohnul.

Tak ho dali kamsi do muzea. Stojí mezi prvními turbínami s pohonem z plynného fluida a prototypem vodní žárovky. Na zaprášené cedulce má stát Kdysi slavný pražský měřič času.

Vedle supermarketů a hypermarketů tu mají také gigamarkety.

V nich už netlačíte nákupní vozík, ale v jednom přímo sedíte. Není tam žádný úložný prostor pro všechny ty blbiny, které se z rozmaru, hladu nebo díky šikovnému marketingu rozhodnete pořídit. Jednoduše se v tom vozítku couráte po obchodě, scanujete cosi, co je obdoba našich čárových kódů a když máte pocit, že jste hotoví, u pokladny už na vás čeká hezky úsporně sbalená bednička s vaším nákupem.

Mají auta i vlaky.

Nedělají takový kravál, smrad ani tady prakticky neznají dopravní nehody. Tuším, že je ovládají vůlí, emocí, a ještě jakousi esencí, řekněme genem, i když oni to říkali jinak, jen já to nepochopil. Ve výsledku za volant takového vozu nesednete opilý, naštvaný nebo v depresi, protože ho nejste schopni nastartovat, natož rozjet.

Zamiloval jsem si zdejší poštu. V celé velké budově obvykle sedí jedna postarší paní, která rozhodne, jestli to, co poslat chcete, opravdu poslat potřebujete. Ten proces posílání a obdržení zásilek to nesmírně zefektivní. Zkoušel jsem zjistit, na základě čeho se rozhoduje a prý tak prostě usoudí.

Jen takhle.

Mají tu střelné zbraně a mají také ochranné vesty, co fungují jako odrážeče. Jestli jsem dobře rozuměl, tak to není záležitost průrazu nebo neprůrazu, ale spíš jakéhosi silového pole, do kterého se nikdo a nic nedostane. To pole funguje i na pomalejší zbraně jako je nůž, sekera nebo řekněme halapartna. Nevýhoda takové vesty je, že tak trochu bzučí. Ne moc, zato bez přestání. Nebzučící vesta vás neochrání před kulkou, zato se zóna dá rozšířit až půl metru od těla. Přijde mi, že by bylo fajn něco podobného mít řekněme v městské hromadné dopravě, ale věřte, že pokud na tuhle blbinku máte náhodou dost peněz, tak do zdejší obdoby metra vás ani nenapadne vlézt.

V jednom domečku v areálu Pražského hradu sídlí poslední Blanický rytíř. Bude mu bezmála dvě stě let. Jednou jsem ho i navštívil, vyptával jsem se, co se přihodilo, že bájné vojsko nakonec vážně vyjelo a hltal jsem každý detail, každou bitvu i drobný souboj. Chtěl jsem vědět, jak poznali, že teď už je Čechům opravdu nejhůř.

Třeba i na tenhle příběh jednou dojde. Nebudu prozrazovat, jestli vyhráli nebo prohráli, ale jedno vám povím. Někde v sobě jsem při poslouchání toho muže našel schovanou národní hrdost, čest a vlastenectví, o nichž jsem netušil, že je v sobě mám. Bylo mi z toho vyprávění chvílemi smutno, ale žádná vojna není veselá.

Ten Blanický rytíř si říká Ctislav a pohostil mne pivem, chlebem a pečeným bůčkem. Zaplať bůh, že některé hodnoty se nemění.

Mohl bych takhle pokračovat. Srovnávat. Jak fungují banky, co vám večer pustí v jejich obdobě televize, co školy a jak to funguje v práci. Jen o sportu a fanoušcích by mohla být celá kapitola. Pak by byla fér malá sonda o umění, hudbě, divadle nebo za čím lidé chodí do galerií. Něco o kriminalitě, soudnictví a trestech. Kam tu lidi jezdí na dovolenou a jak se při ní baví.

Prostě to přijměte. Jsou v něčem skoro jako my, jen jsou zvyklí dělat to po svém.

Máte to?

Bezva. Můžeme začít od momentu, kdy jsem se v tomhle světě ocitl a postupně se rozkoukával. A na všechno, co jsem vám právě naservíroval v instantní formě, jsem si musel přijít krok za krokem.

Když jsme to pak noční Prahou brali zpátky, někde v místech, kde u nás stojí vchod do metra Anděl, je velký morový sloup. Obří. Sahá do úrovně třípatrového domu. Je obehnán nízkou zídkou, v ní teče narezlá voda z fontánky.

Když plácáte rukou po hladině, z malých štěrbin vylézají lékořice. Černé, plazivé bytosti, které na vás prskají, ať toho necháte. Ječí na vás oplzlé sprosťárny, vyhrožují pidipěstičkami a hned se běží schovat, když po nich hodíte kamenem nebo mincí.

V té vodě si trochu opláchnu obličej a zbytek zvládne strýc s jednou smradlavou mastí, že vypadám zase trochu lidsky. Přeslechnu Chrisovu poznámku, že střihu mé košile ta rvačka rozhodně pomohla, ale příště bude lepší se trochu bránit.

Pražský hrad za doby Rudolfa II je místo, kde si lidé šeptají, zatímco hraje veselá hudba obřího orchestru. Nikdy se nedejte chytit, jak šeptáte. To se bere tak, že se bavíte o císaři a je to zaručeně něco, co nesmí slyšet. Pravděpodobně jste Matyášův špicl a snažíte se pro Rudolfova bratra urvat trůn.

Ve světě, kde jsem se já učil o historii, tohle proběhlo jinak. Podle kalendáře jsem tu v roce 1618, a to už byste Rudolfa na pražském hradě potkat neměli. Všechna ta paranoia, melancholie a deprese, syfilis, to už drahého Rudolfa stálo nejdřív rozum, pak ho nalomilo fyzicky, než ho dorazila postupná ztráta titulů a trůnů. Zemřel před šesti lety.

Tady ovšem ne. Zapomeňte, co vám v dějepise vtloukli do hlavy.

Jeho císařská milost byla nejenže naživu, z řečí, které se ke mně donesly, se některému z jeho šikulů v laboratoři podařilo vyléčit syfilis. Jak se to má s jeho depresemi, to jsem měl teprve zjistit. Pokud byla nějaká změna v jeho paranoidní úzkosti, řekl bych, že se leda tak zhoršila.

Dole na dvoře sedí ve dne v noci kat nebo jeden z jeho pěti pomocníků. Drží pohotovost.

Taky je tam připravených padesát židlí. Dobrá půlka je věčně obsazená těmi, co se nemůžou dočkat nějaké té popravičky. Čekání jim krátí dva kašpaři se svým představením. Už se taky stalo, že byli moc hluční, a tak se císař ledabyle vyklonil z okna a nařídil popravit ty šašky.

Ona slavná Kunstkomora má i své živé kousky umění. Císař i v tomhle světě zbožňuje ženy. A tak v jednom velkém sále se povalují, procházejí nebo spí ženy a dívky. Jsou v různém stádiu nahoty i opilosti. Ne všechny se narodily tak jako vy nebo já, jsou mezi nimi bytosti stvořené i poloumělé.

Všechny mají opravdu nádherná prsa.

Když jsem tam vešel poprvé, vůbec jsem o těch holkách nevěděl.

Dalo mi totiž práci Neferti na tom hradě najít, a tak jsem si vymyslel, že jsem nový pomocník v císařských alchymistických laboratořích. Tam se, jak známo, šikovný podržzkumavku vždycky hodil.

Šoupli mě k jednomu polomaďarskému polobláznovi, kterému jsem nerozuměl ani slovo. Ale to bylo asi v pořádku, protože ani on nevěděl, co říkám já jemu.

Poručil mi míchat káď.

Netušil jsem, co v té kádi je. Jak dlouho to míchat. Co se stane, až domíchám. Co by mohlo přijít, když budu míchat jak dlouho. Jen jsem docela brzy zjistil, že se nestane vůbec nic, když míchat nebudu. Ale jeden potřebuje práci, když se tu má potloukat. Takže jak to šlo, míchal jsem.

Je to zvláštní, jak se člověku smrsknou životní hodnoty do obří železné lžíce a kulatého kotlíku.

Občas jsem si zdřímnul a jednou začas mi někdo přinesl kus chleba nebo párek, džbánek piva a tak.

Abyste mě správně pochopili, nevadilo mi míchat. Věděl jsem, že Neferti do laboratoří chodívá často, tak mi to aspoň řekli. Takže jsem zaťal zuby, snažil se tvářit, že vím, co dělám. No a kvedlal jsem tou lžící.

Laboratoř byla obří. Míhalo se tam několik desítek lidí, my míchači jsme tvořili tichou partu, pak tam byli odkapávači a další, kteří jen drtili bylinky. Ještě jiní dělali rámus s olovem.

Jednoho rána se objevil císař. Podle všeho pořádně nespal, i když ty rezavé vousy měl asi naježené odjakživa.

Hulákal na mého Maďara cosi německy, zatímco ten snaživě odpovídal ve své hatmatilce. Šermovali rukama, poulili očima. V jednu chvíli císař kývnul, že ho má můj pán následovat a Maďar zase kývnul na mě a další dva pomocníky. Tak jsme v závěsu následovali ty dva. Ještě pořád se hádali, už to ale nemělo ty grády.

Šli jsme za nimi do kunstkomory. Ty obrazy a sochy byly fakticky dechberoucí, i když jsem se nikdy nepovažoval za znalce umění. Já a ještě jeden mladý fousek jsme se zastavovali a udiveně rozhlíželi. Třetí přidržkladívko na nás mrknul, že to nejlepší teprve přijde.

Velké okresní město, které bych čekal spíš někde v Bavorsku. Všechno zelené, rozkvetlé, masivní, okázalé a pyšné. Domy příliš velké, okolo nich zahrady a bazény a minizoo. Zábavní parky a hřiště pro děti velké jako střední náměstí.

Do těch hřišť bych vám přál vzít děti. Přál bych vám, abyste vy sami coby rozjívené ratolesti dostali tu šanci zařádit si v umělém bahně, které se dá jíst, ráchali se tam po kolena a pak se osvěžíte ve vodních prolézačkách. Tahali byste skřítky za uši a honili se s neviditelným kamarádem. Na kmenech bílých bříz přeskakovat z větve na větev jako šimpanz a kdybyste třeba spadli jako támhleten nešika v červených tepláčcích, tak těsně nad zemí byste zůstali viset ve vzduchu, dokud by nepřišla máma, dokud by vás nevytahala za vlasy a neřekla, že máte dávat pozor. Viseli byste tam kousek nad zemí, kamarádi by se vám smáli, dokud by vám máma na vašem bezpečnostním opasku nerestartovala pojistku.

Dokud by na vás zase nezačala působit gravitace.

Z té půlmetrové výšky pak sebou kecnete na zem, vyskočíte na nohy a pelášíte si pro nášup.


Další ukázky:

Ukázka č. 1: Erotika a sex
Ukázka č. 2: Sarkasmus a humor
Ukázka č. 3: Fauna a flora
Ukázka č. 4: Magie a kouzla
Ukázka č. 5: Paralelní svět

Zpět na stránku informací o Připravovaných knihách

Leave a Comment