Fauna a flora

Ukázky z knih

Později, potom, co mě přinutila běžet dobré dvě hodiny šíleným terénem, prolézat tím, co tady mají jako náhražku květinových zahrad, ale normálně vám růže nenadávají a tulipány určitě nemají kousat, tak pak se vlámala do domku, který prohlásila za opuštěný, ze spižírny pro nás pro oba připravila cosi uzeného, cibulového a divně páchnoucího, zatímco mě zaúkolovala najít něco k pití. Pochopil jsem, že o vodě řeč nebude.

Stěny sluje vypadají jako keramické. Na pohled, na dotek. Jsou různě pevné a tam, kde stěna a místy strop skoro připomíná sklo, jsou prakticky vidět stopy plamenů. To, co třeba u kočky obstará miska s vodou a další miska s kočičími granulemi, tady zastane velká vodní nádrž, ve které ale plavou zlaté rybičky. Chrisovi to připomnělo, jak u nás v hospodě pil vodu s citronem. Máte rádi jeho chuť a občas do něj i kousnete. Místo misky se žrádlem tady pro Anděla panička připravila živou kozu. Byla přivázaná a v klidu do sebe cpala trávu z truhlíku. Když ji viděl můj drak, chtěl se po ní hned sápat a bylo těžké mu to rozmluvit.

Uprostřed sluje trůnil dračí pelech.

Přesně tak to myslím.

Vypadal jako plyšový a připomínal jednu kolekci, co jsem nedávno viděl v Ikea, jen asi dvacetkrát větší. Tenhle už byl navíc použitý.

Místy okousaný, oslintaný, nemluvě o těch místech, které nešťastnou náhodou shořely. Docela nehezky zapáchal.

Uvnitř se válel drak. Tmavě zelený, skoro černý. Byl velký asi jako minibus, vedle něho byla ta moje modrá potvůrka jen neškodná ještěrka.

Ležel na zádech, křídla lajdácky rozhozená kolem, a když nás slyšel nebo cítil přicházet, kdo ví, tak otevřel jedno oko. Pak druhé. Radostně začal mrskat ocasem, až to chudák koza ošklivě schytala. Zamečela a přitiskla se blíž ke stěně.

Ta gigantická zelená hora masa se spokojeně převalí, tlapy si přitiskne k hrudi, hlavu zakloní. Rozkošnicky čeká, až dojde panička a podrbe ho.

Pak ten drak zbystřil.

Odfrkl si a nádherná, mohutná hlava s malými bodci na čele se varovně napřímila. Oči se přivřely a myslím, že předtím nebyly žluté.

Žlutý pohled se stočil směrem k nám.

Anděl si právě všiml modrého draka.

Ten můj pitomec ještě pořád civěl na kozu, zatímco za ním se napřímila zelená nestvůra, bezhlesně roztáhla křídla, do kterých by nás zabalila všechny. Nefert ho hladila za obřím rohem, které asi uvnitř skrývalo dračí ucho. Konejšila ho, divně na něj mlaskala, ale jestli tohle je způsob, jak zklidnit draka, tak to nezabralo.

Anděl si odfrkl ohýnek, co smrděl jako síra a až v ten moment můj drak zaznamenal dalšího svého druhu. Tak to aspoň bral.

Jeden by si myslel, že někdo s tak tvrdohlavou loveckou vášní pozná bojový postoj. Bojový škleb. Bojový řev. Nebo aspoň poslechne, když na něj hulákám, ať sakra k tomu druhému drakovi neleze.

Jenže on se přibatolí k podrážděnému netvorovi, a ještě si nejspíš přijde roztomilý.

Olízne obří zelenou tlapu a poprvé jsem svého draka viděl se usmát. Přísám bohu, byl to úsměv hodný selfíčka. Anděl překvapeně vdechne vlastní oheň, oči nevěřícně vykulené, pořád ještě žluté. Skloní se blíž, aby si toho bláznivého prcka očuchal, což si modrý drak docela nepochopitelně vyloží jako výzvu ke hře.

A začne se předvádět.

Oběhne Anděla a pak se zastaví, otočí se na místě, znovu se naculí a já se přiznám, že se pobaveně usmívám. Na zelené příšeře je teď vidět určitá bezmocnost. Jako by už tak docela nechtěl to mrně zabít, ale zároveň si říkal, že na takovéhle blbnutí nemá náladu.

Zkouším svého mazla trochu zklidnit, ale Nefert říká, ať je nechám, že se seznamují. Chris jen přikývne.

Když rozdováděná modrá příšerka do obřího draka dost nešikovně narazí, ten se naštve. Dámy prominou, ale tenhle velký pohádkový drak se pekelně nasere.

Zaútočí.

Samael mě pozvala na lov.

Jak jsem pochopil, pozvání na lov je zdejší obdoba pozvání na šipky nebo kulečník. Dokonce máte v ceně maníka, který vám nese ukořistěné hlavy a prý i počítá body.

Může být, že pozvání na lov vypadá poněkud abstraktně.

Dokud před vás nepoloží speciálně upravený samostříl. Detaily jsou dost nechutné, zahrnuje to pár kapek vaší krve a nějaké alchymistické kořínky a tak. Výsledkem má být střelecká schopnost závislá mnohem víc na typu osobnosti, než na trénincích a manuální zručnosti.

Přesně tak.

Nechcete potkat psychopata.

Docela jistě nechcete potkat psychopata se samostřílem.

Samael s tímhle bezva nástrojem měla být taková třešinka na dortu.

Do záznamu.

Úsvit nás zastihl vprostřed lesů u úpatí příkrých svislých skal v Českém ráji. Někdy později mi kdosi má vysvětlit, že několik příšer sem porůznu uteklo, jiné tady chovají schválně, aby bylo co nahánět.

Jestli jsem to neřekl jasně, tak tady se lovem nemyslí daňci nebo divoká prasata a už vůbec ne docela obyčejní zajíci. Část místní fauny si možná vygooglíte pod heslem mýtičtí tvorové a zbytek vám třeba tak nějak sám naskočí, když budete ochotni si připustit, že nejen básníci starých časů měli bujnou fantazii.

Jenom z takových, co jsou napůl ženy, pochopitelně polonahé a hodně prsaté, tak z těch by byl moc hezký kalendář na zeď.

Aby nedošlo k omylu. Zapomeňte, že jsou všechny ty mrchy roztomilé, natož sexy.

Představte si sbírku těch nejošklivějších potvor, co vám vaše kreativita nabídne. Určitě část z nich bude napůl z hadů, štírů nebo vám připomene zvlášť velkého pavouka. Zuby, drápy, bodce, kopyta a zase zuby. Čím víc, tím líp. Tak to aspoň vypadá. S tou druhou půlkou bájného tvora se nijak netrapte. Ti, co je vymysleli, to taky vzali dost hopem. Dejte tam koně, může to  být lev nebo docela obyčejná kočka.

Hlavně, že to umí běžet dost rychle. Umí to skákat, plazit se a ano, vždy přijdou vhod vražedná monstra, co umějí lítat.

Některá jsou neviditelná a jestli vám to třeba nějak nepřijde fér, tak vítejte v klubu.

Nehodlám to nějak brát do detailu, ale na rovinu vám povím, že jsem žádný parádní úlovek nezaznamenal. Vlastně jen díky Samael se kořist nestala ze mě.

Všechny ty chiméry a jednorožci, minotauři, pythóni, a pegasové, harpyje nebo goblini a rusalky, ti všichni se tady prohánějí po lese, dokud je nesežere něco většího nebo nezastřelí nějaký pitomec, jenž kuš drží poprvé, a ne že by mu to tak šlo. Ani to neberte jako že měl šťastnou trefu. Já že bych měl šťastnou trefu.

Šipka vyletěla docela jiným směrem, než jsem čekal.

A víc se k tomu vyjadřovat nehodlám.

Jen pro představu. Samael byla navlečená v čemsi černém, spíš to vypadalo jako malování její kůže, než že byla opravdu oblečená. V pase široký zlatý pásek, přeska docela jistě vyrobená z kostí. Netuším, čí jsou to kosti, nehodlám tipovat, a ještě menší chuť mám se ptát.

Dlouhé černé vlasy rozpuštěné a musí na nich mít něco jako gel a není to gel, lak a není to lak. Netuším. Jen mám pocit, že vlasy normálně nejsou takhle pružné a nevlní se vám samy o sobě jako klubko líných hadů.

A ano, je to smyslné.

Jasně, že je to dráždivé.

Vlasy má Samael sestříhané do několika špic. Konce těch špic jsou obarvené dozlata. Tím nemyslím blond, ale fakt zlatou barvu asi jako má váš prsten, má váš náhrdelník a možná i vaše brož.

Voní.

Tady na sebe nikdo neplácá esence z růže nebo ambry. Tady každý parfém zesiluje feromony. Přidává jim určitý tón, jestli mi rozumíte.

Vůně feromonu, to je jako když se nadechnete, naprosto nic, žádný jasmín nebo vanilka vás nevaruje, ale naježí se vám chlupy i tam, kde jste byli přesvědčeni, že žádné nemáte. Vdechnete tu vůni podruhé a moc potřebujete jít blíž, dotknout se té kůže, pohladit, cítit, ochutnat. Jste přitom už připravený a tvrdý.

Běhat po lese s erekcí, byť uměřeně nacpanou v kalhotách, tak to je dost nepraktické. Nepohodlné. Nebezpečné. Ona mi vykládá, co mám, co musím, co nesmím, jestli chci, aby nosič nešel z lesa s mou hlavou. Ukazuje mi, co zmáčknout, natáhnout, kde držet a pustit ten samostříl a já jen vnímám příjemnou horkost z její kůže a vzpomínám, jak je hebká.

Ušetřím vás starostí a péče. Tentokrát jsem si při honu ještě neublížil. Děkuji za optání.

Děkuji za vaši starostlivost. Dojemné.

Piroňože vám můžu popsat, až když jsem viděl pár zabitých, hezky pokojně ležících ve vlastní krvi. Když vám to rejdí nad hlavou, skřehotavě piští, skáče z větve na větev a háže po vás ohlodané lidské kosti, moc času na přemýšlení o jejich vizáži vám to nedá, že.

Tělo připomíná hodně opici, jen ocasy mají dva. Oba dva zakončené hadí hlavou. Hadí oči, hadí tlama a samozřejmě hadí zuby.

Hadí jed.

V obličeji moc opičí nejsou. Když to mám k něčemu přirovnat, možná mají tvar želvy. Možná.

Zuby jsou na nich samozřejmě to nejlepší. Ani zrovna nemusíte hádat.

Piroňoži mají zuby jako piraně. Útočí ve skupinách jako piraně. Jsou věčně hladoví a zuřiví jako piraně.

Jen jsou holt větší, mají skoro lidské ruce, kterými umí šplhat po stromech stejně dobře jako uškrtit dospělého člověka, a ze zadečku jim čouhají jedovatí hadi.

Když Samael rozsekla na dvě tři části první cirka pětičlennou skupinu, která se do nás pustila, oči jí zářily nadšením a povídá, že piroňoži jsou dobří pro zácvik.

Ideální pro začátečníka.

Prý nás mohlo napadnout něco mnohem nebezpečnějšího.

A já si pomyslel, kam se podělo staré dobré pozvání na kafe, když si chcete s někým trochu zašpásovat.

Prvního piraňože jsem minul. Můj šíp se zabodl do stromu tak metr od téhle mrštné příšery, která přes piraňovité zuby vyluzovala příšerné hýkavé zvuky. Ale aspoň se ten zmetek zastavil. Mrštil po mě kamenem, ale naštěstí uměl mířit ještě hůř než já.

„Oblouk, nezapomeň při střílení na oblouk a taky rozptyl,“ vykládá mi Samael a podle jejího klidného tónu byste mohli říct, že ona si přijde jako někde v kavárně na nezávazném potlachu.

Druhým šípem jsem si vedl o něco lépe. Trefil jsem toho hajzlíka do nohy a pak ještě dalším šípem jsem mu provrtal krk.

Samael potěšeně mlaskla, zatímco já se spíš soustředil na dalších pět, kteří nás obkličovali a přitom vyřvávali, jako by volali o posilu. Má krásná společnice schovala meč, aby mi dala galantně najevo, že do mého boje s těmi zákeřnými žravými opicemi nebude zasahovat a já nenacházel dost slov pro to, abych jí poděkoval.

Nikdy bych nevěřil, že se naučím tak rychle nabíjet kuši.

Férově tedy musím říct, že s tím nabíjením mi pomáhal mechanismus, který byl docela jistě založen na nějakém tom mystickém kouzlu nebo tak. Já šipku jen položil do jamky, jak nejrychleji jsem svedl a ono se to samo nějak zaháklo a napnulo a zaseklo.

Zastřelil jsem ještě jednoho a stačilo mi na to pět pokusů.

Než se po nás vrhli.

Než nám skočili na záda, vřískali a škrábali a kousali. Piraní tlama se mi sápala po krku. Ještě něco menšího se mi zahryzlo do lokte, něco jako hadí hlava. Bolest mě na chvíli ochromila, myslel jsem, že omdlím.

Pak ze mě ta kousající věc spadla, čistě rozseknutá. Má krásná divoženka do mě pořádně šťouchla a spiklenecky mrkla.

No opravdu.

Měla za to, že si tuhle lovící zábavu užívám stejně jako ona.

Samael mi hodila jakousi věcičku připomínající ježka. Museli jste odhrnout pár bodlin a najít takové měkké místečko a to zmáčknout. Tak to na mě hulákala, zatímco ze sebe shazovala ty kousající bestie.

Ježek vystřeloval bodlinky, které byly tak horké až svítily a vypadaly jako proud jisker a ty se zavrtaly opičím příšerám pod kožich a vystříkly trochu jedu. A tak zatímco já jsem mačkal břicho opravdickému, živému jen drobně zmutovanému ježkovi, mé rande okolo mě tančilo s mečem, několik škrábanců jí na černém tělovém oblečku zanechalo šik červené proužky a ta nepravidelnost vypadala skoro jako návrhářův záměr.

Ona si to fakt užívala.

Osekávala ty uřvané kousající zmetky jako když stromy čistíte od zbytečných větví. Byla přesná, pečlivá, efektivní a nádherná. Tváře jí hoří vzrušením, oči svítí. Vlasy vlají jako rockerovi.

A já jako trubec pořád mačkám chudákovi ježkovi to břicho. A taky mám pocit, že jediný, kdo tu pořád ještě vyděšeně řve, jsem já.

Takhle to šlo nějakou chvíli.

Jak jsme zlikvidovali tlupu ošklivých piraních opic, pustili jsme se do jednookého obra s odpudivým dechem.

Drahoušek Samael mi pod kůži vstříkla hnědou, ošklivě páchnoucí vodu. Ta měla neutralizovat hadí jed. Taky prý ten lektvar měl pomoct vrátit trochu masa do míst, na kterých si pochutnaly piraní tlamičky.

Za zmínku možná stojí, že to svinstvo bylo silným halucinogenem. Celý tenhle šílený svět byl od začátku bláznivě neuvěřitelný, ale s tou drogou všechno dostalo grády.

Co přišlo, překonalo vše.

Třeba se mi to jen zdálo.

Možná všichni ti pegasové, na kterých jsme létali, když jsme masakrovali okřídlené bohyně. Tělo orla, hlavu smyslné ženy. Nebezpečné pařáty, které vás rozcupovaly na kousky, když jste si nedali pozor.

A co ty maličké víly. Jak se bráníte naprdnutým ženštinám ne větším než vinné mušky, které na nás zaútočily jako roj vzteklých divokých včel.

Včely ale neskandují. Včely vám nenadávají. Včely neuráží vaše mužství.

Netvrdím s určitostí, že jsme si to se Samael rozdali s tyranosaury. Stejně jako nemůžu potvrdit ani vyvrátit, že nás v jednu chvíli má kouzelná přítelkyně zaklela v keramické trpaslíky, a hlavně si vůbec nevzpomenu, před čím že nás to mělo zachránit.

Hádejte.

Tipujte.

Použijte fantazii, sakra.

Skoro určitě jsme pak měli sex. Já a Samael.

Přijde mi, že to muselo být v nějaké jeskyni a taky si myslím, že studený proud vodopádu z ní smyl nános černé barvy a krev. Jsou to jen záblesky, jak přede mnou stojí nahá a pak ještě jak se mě dotýká a jak se dotýkám já jí.


Další ukázky:

Ukázka č. 1: Erotika a sex
Ukázka č. 2: Sarkasmus a humor
Ukázka č. 4: Magie a kouzla
Ukázka č. 5: Paralelní svět

Zpět na stránku informací o Připravovaných knihách

 

Leave a Comment