Švejk

Ukázky z knih

„Poslušně hlásím,“ povídá Žvejk, „že hraběnka Hohenekelhaft se zase ptala po vašem zdraví.“

Cípem hadru přitom šmrdlal po kusu lakovaného nábytku. Culil se jak měsíček v ouplňku a nepřestával žvanit. Ale teprve až padla tahle zmínka o hraběnce, začalo být krapet zřejmé, že si Žvejk nepindá pro sebe.

Špinavá hromádka uniformy se pohnula. S tím pohybem a také chrchlavým zakašláním se zvedl jemný obláček alkoholových výparů. Cosi zaúpělo. Cosi se pak také posadilo.

„Hraběnka? Co říkala?“

Nadporučík Auswahl civěl na svého pucfleka, jak sdírá vrstvu laku z dubového stolu. Obočí tlačil nahoru, asi že to byl jediný způsob, na který přišel, jak udržet oči v bdělé pozici.

Jenže milý Žvejk už byl krapet jinde. Aspoň v úvahách.

„To jsem znal jednu hraběnku,“ kušní nadmíru spokojeně nepodařená imitace chrabrého rakouského vojáka, „a ta měla slabost pro kněze. Jak vám zavětřila maníka s kolárkem, šla po něm jak císařpán po herečce navlečené v prušáckém mundúru.“

Žvejk přestal ničit stůl a soustředil se teď na malou knihovnu. Nadporučík tou dobou mhouřil oči a bylo znát, že i on se soustředí. Měl takové slabé tušení, že se na něco ptal, a o něco silnější pocit, že se mu zatím nedostalo odpovědi.

„Žvejku,“ zkusil to nejprve po dobrém. „Co jste to říkal o té hraběnce?“

„Tenkrát jsem pracoval u feldkuráta Katze,“ nedal se Žvejk zmást. „Moc milej člověk. Hodnej. A jak ten, panečku, uměl stáhnout lahvinku. No a tohohle feldkuráta jsem měl potěšení doprovázet k poslednímu pomazání pana hraběte.“

Žvej udělá krok vzad, prohlédne si pořád ještě zaprášenou knihovnu, spokojeně si pro sebe přikývne. Obrátí se na svého pána, hadrem pořád ještě v ruce ukáže směrem k nadporučíkovi a předvede úsměv od ucha k uchu.

„Potíž byla, že na hraběnku jsme natrefili první. Vyběhla z pokoje, kde jí umíral manžel směrem k nám. Oči plný slz. Ramena se jí cukala jako ratlík jistýho Frantu Vejdělka ze Smíchova, když týden nedostal žrát.“

Nadporučík Auswahl si promnul neoholenou bradu a rozhlížel se, jestli v dohledu není něco, co by mohl sníst nebo vypít.

„No a tahle vznešená dámička se pak podívala na chudáka feldkuráta a už nás táhla do nějaké komory. Teda, vona táhla spíš mého pána, ale toť se ví, že já šel taky. Přece ho v té lapálii nenechám samotnýho.“

Žvejk se trochu zaklonil čímž vyšpulil svůj úctyhodný břich, zakýval hlavou a vykládá.

„V tej komoře byla taková rozvrzaná stará postel bez deky a bez polštáře. Já vám úplně cítil feldkurátorovo zklamání, ale jestli on si dá s paničkou šlofíka na tomhle kusu dřeva, já budu hrdinně stát na stráži.“

„Žvejku,“ zaskuhrala špinavá uniforma, „Někde tady byla flaška rumu.“

„Ano, pane,“ přikývl horlivě pucflek. „Rum by se určitě Feldkurátorovi Katzovi tuze hodil v tý situaci. Zatímco hned vedle v místnosti chřadlo tělo hraběte čekajícího na poslední slovo boží, hraběnka vám tak křepce vyskočila na mého pána, až oba skončili na té posteli.“

Nadporučíkův vojenský sluha si dřepnul na odřenou stoličku vedle gauče, kde tak trochu seděl Auswahl. Nakloní se ke svému pánovi a žvaní dál.

„On pan feldkurátor měl takové heslo ohledně svého poklopce. Říkal ‚děj se vůle Páně’ a tak nenosil spodky. No a s tou vůlí Páně to bylo asi dost horký v tu chvíli, protože se mělo ukázat, že spoďáry nemá na sobě ani hraběnka. Když už měli oba holé zadky jako opice jistýho Janečka ze Zbraslavi, feldkurátor Katz zaburácel ‚Žvejku, čeléééém vzad’ a já k nim natočil svůj zadek.“

Náš ukecaný pucflek sebral ze země odkopnutou botu a začal ji pucovat.

A k tomu kušní.

„Vod tý chvíle jsem celý to nadělení nemohl vidět, ale slyšel jsem úplně všechno. On jí říkal ‚milostpaní’ a ona jemu ‚ty můj vojáčku boží’. Bylo to jako když se vecpete načerno do divadla a vůbec nevidíte na jeviště, jen slyšíte a snažíte si domyslet, vo co tam vlastně kráčí. No a tak jsem si já musel domýšlet, co to za smuteční rituál ti dva na té příšerně uvrzané posteli dělali.”

„Žvejku,“ ozve se nadporučík. „Támhle za tím chuchvalcem ponožek, tam by měl být ten rum.“

„Ano, pane,“ úslužně přikývne vojenský sluha a vykládá dál. „V jednu chvíli jsem byl přesvědčenej, že slyším armádní pochod, ale ne na dlažbě, spíš tak jako na trávě. Dup, dup, dup. Pokaždý, když se udýchaný feldkurátor ptal, jestli ‚už’, já sklapnul podpatky, vyšvihnul salut a zařval ‚ano, pane’. Jenže ta ženská nám do toho kafrala a vykládá, že ještě chvíli. Potom se ona jeho ptá jestli ‚laskavě by mohl trochu hlouběji‘, ale můj pán to musel špatně pochopit, když jí pověděl, že ‚ovšem, drahá‘. Já pochopitelně neváhal prohlásit, že hlouběji ve vnitrozemí jsou Prušáci a s těma není radno si zahrávat.“

„Žvejku,“ zaúpěl důstojník docela nedůstojně nahrbený na špinavém gauči. „Ten rum!“

„Na ten taky došlo,“ spokojeně se usměje Žvejk. „Ale až potom. Zrovna se dostávám k tomu kraválu, co přišel potom. Hraběnka začala kvílet, až jsem myslel, že znovu brečí kvůli svýmu starýmu. A mýho pána to taky nějak vzalo, funěl a zajíkal se, až mi ho bylo vysloveně líto.“

„Už ani slovo, hlupáku! Podejte mi ten rum, nebo vás dám za úsvitu zastřelit.“

Pucflek v klidu dopucoval botu, odhodil ji na zem, jak byla a sebral tu druhou.

„No a tak se stalo, že než došlo k tomu, že nás hraběnka zavedla ke svýmu manželovi, byl z něj nebožtík.“

Žvejk si zapřel bradu do špinavého hadříku. Tak jako zadumaně. Než z něj vypadlo: „Zase ale ji promazal, jak se sluší a patří. Tak třeba se to manžílkovi v tom nebi nějak započetlo.“

„Žvejku,“ unavený hlas se třásl mezi náznakem zoufalství a záchvěvem beznaděje, dokonce se nadporučíkovi podařilo vmáčknout tam i trochu toho vojenského tónu. „Žvejku, přestaňte už, probůh, žvanit a podejte mi rum a hned pak mi konečně řekněte, co ta hraběnka Hohenekelhaft!“

„Jo ta,“ dí pucflek, „tak tu bych na kněze nepasoval. Zase ale se můžu mejlit. To byl na Pankráci jeden ouřada a ten se zmejlil fakt šeredně. On teda původně byl z Nuslí, na Pankrác ho šoupli, až když ty svý omyly nemohl vysvětlit. Tenkrát totiž…“

Nadporučík si stoupl. Nijak rychle, už vůbec ne příliš stabilně, ale i tak čněl o parádní rakouskou hlavu i s knírem nad Žvejkem.

Zařval.

„Ty mizero,“ prskal, „ty pitomče, ty hovado český. Jestli teď hned nevysypeš, co povídala hraběnka, tak ti ještě dnes zařídím flek u maršbatalionu a zítra z tebe budou vybírat šrapnely. Rozumíš?“

Milý Žvejk se dobrácky zaculil, hlavou zakýval jako by to byla dřevěná kulička na drátku. Umaštěný hadr si hodil přes rameno a vysekl báječný vojenský pozdrav pravačkou.

Ještě pořád salutoval, když pravil: „Poslušně hlásím, že rozumím.“

Potom si přisedl k nadporučíkovi, tvář mu drobet zvážněla a nasadil důvěrný tón.

„U takovýho maršbatalionu to má pěšák dobrý. Do tří dnů je v pánu. Do tejdne, když těm druhým dojde munice. Ale důstojníci,“ Žvejk pomalu zavrtěl hlavou, „tak ti to mají zlý. To si představte, že váš pluk vyhraje. Přičítaj se vám i zásluhy, za který vůbec nemůžete, daj vám medajli a mají za to, že odteďka budete jenom vyhrávat. No a pošlou vás na frantíky nebo na rusáky. Zkrátka, jdete do první linie. Tyfus, syfilis a tyhlety srandy tam jdou s váma a jak prohrajete, je s váma ámen. Když máte štěstí, tak tam zařvete s pěšákama.“

Žvejk se potěšeně plácnul do stehna. Všimnul si, jak nadporučík bledne. Ono to ani nešlo přehlédnout.

„Jenže důstojník na frontě nechcípne jak pes, to dá rozum. Z prohranýho boje vás odtáhnou do zajetí. Takový ruský mučeníčko, to není nic pro fajnovýho chlapíka z vyšších kruhů. Ten vám potom vyzradí o císařský rodině takový věci, co nezná ani jejich vlastní zpovědník.“

Na chvíli zmlkl. Úsměv mu naducal tváře do šklebu úředního blba, jak už mu to tak stálo v papírech. A hleděl na svého pána, ten zase civěl na pucfleka. Z chudáka Auswahla vyprchala kromě barvy i zlost.


 

Další ukázky:

Úryvek č. 1: Drákula
Úryvek č. 3: Svět podle Garpa

Přejít na stránku informací o Vilných padouších a hrdinech

Leave a Comment