Jindřich VIII.

Ukázky z knih

Asi byste měli pochopit, že tenkrát nic jako sexuální výchova nebylo.

Co si špitaly dívky mezi sebou na chodbách paláců, z toho by ani dnešní teenagerka nic k užitku nepobrala. Film, z něhož se dá vyvodit víc než pár náznaků, tenkrát nešikovně suplovalo divadlo. Nejodvážnější erotická scéna na jevišti vypadala asi tak, že herec zabořil hlavu do hlubokého výstřihu a zařval „Ach!“. K tomu ona řekla své „Och“. A bylo to.

Ze strany matky se téhle Victorii dostalo jediné rady: „Však to půjde samo.“

Bylo jí sedmnáct a nějaké zkušenosti s muži už měla. Se dvěma muži. Ani jednou se od ní nevyžadovalo víc, než jen ležet.

Držet, pokud to chcete slyšet na rovinu.

S tím prvním měla asi roční milenecký vztah a do postele ji k němu položili její rodiče. Byl vlivný, byl bohatý a ona mladá a hezká. Když k ní v noci přicházel, pod kabátem už byl hezky tvrdý. Jen jí dal nohy od sebe se slovy „Když laskavě dovolíte, milá slečno,“ a sám udělal vše, co bylo třeba. Jak z ní vstával, se zdvořilým pokývnutím zase pronesl „Velice děkuji, milá slečno.“ Čímž měli pro ten večer odbytu i konverzaci.

Druhý milenec byl jen o rok nebo dva starší než ona. Nebyl ani vlivný, ani bohatý a kdyby o něm její rodiče měli tušení, asi by tou dobou už ve Francii nebo ve Skotsku v poklusu utíral koňské zadky u kavalérie. Scházeli se ve dne na paloucích a u říček, a když došlo na kasání sukénky a rozvazování nohavic, i tady už byla připravenost k akci dokonalá. Jeho vstupní heslo, při němž se rozevíraly její stehna, znělo „Miláčku, tolik jsi mi chyběla.“ Viktorie měla zase přispět jen pasivní účastí a když si tohle funění odbyli, přišlo to, nač se těšila ona nejvíc. Přitulila se k němu a žvatlala mu do ucha hlouposti. Dokud se její milý nezvedl s tím, že už musí jít. Tak zase příště.

Když jsme si tak pověděli cosi o ní, můžeme se vrátit k té půvabné scénce.

Jindřich řemeny přivázaný tak, aby měl těžký trup nadlehčený, přesto ruce volné. Sluha páčkami a kladkami to tělo posouvá nad lože, kde už jen v lehké košilce leží Victorie, připravená dělat to co vždy.

Ležet.

Jenže jak už ležel nebo se jen tak ve vzduchu podivně plácal Jindřichův malý Jindra, aby se povalovali dva, to už by bylo moc.

„Postarej se o něj,“ přikázal král.

Victorie by ráda poslechla, jen netušila, co se po ní vlastně chce. Vůbec ji nenapadlo spojit si zájmeno „on“ s něčím menším než celým mužem. Protože takoví tu byli jen dva, přičemž jeden dal ten příkaz, dalších možností nebylo moc.

Podívala se tedy na sluhu a zjistila, že jí tak moc nevadí se o něj postarat. Byl to docela hezký mladík.

Říkala si, že králi asi působí větší potěšení dívat se, jak to dělají jiní. Už slyšela hodně o náladách a rozmarech tohoto anglického panovníka, takže se snažila netvářit moc překvapeně. Trochu ji mátlo, proč se nechal přikurtovat k té podivné věci. Nakloněný do takových pětačtyřiceti stupňů, ještě pár otáček klikou a ležel by skoro na ní.

Chápejte, nešlo jí na rozum, proč si nemohl prostě kecnout támhle do toho polstrovaného křesla a koukat na ně odtamtud.

Kdo překvapený vůbec nebyl, tak ten sluha.

Jistě byl zvyklý na svého vladaře v této pozici. I jeho zatloukáček v pozici mrtvé housenky asi znal spíš než kanón před útokem. A docela jistě neviděl poprvé rozpaky mladé holky nad tím, co se po ní chtělo.

Tak rukou diskrétně naznačil Victorii co a jak.

Ale ne hned, jako vždy v téhle situaci si nejdřív vychutnal to, jak se ona na něj dívá i jak jí z očí mizí cedulka s nápisem „snad to tomu staříkovi nebude trvat dlouho“ a objevuje se nová, kde stojí „vida, to se možná i dá vydržet“.

Zase ale nebyl dobrý nápad váhat dlouho.

Tenhleten sluha věděl na beton, že král nejenže netouží koukat, jak si to spolu rozdávají ti dva. On se slušnou mírou pravděpodobnosti dokázal odhadnout, co by se s nimi stalo, kdyby se o to jenom pokusili.

Co následovalo, bylo taková hezká synchronizovaná masáž.

Ona nejen, že se téhleté mužské chlouby dotýkala poprvé. On i její dotyk a způsob, jak ho popadla, tohle všechno celkem jasně prozradilo i tomu mladíkovi, že nějaká ta rada se hodí.

A tak rukou do vzduchu se skoro sevřenou dlaní naznačoval pohyby. Victorie koukala na něj, i ona ruku sevřenou, i když ne úplně naprázdno a opakovala to po něm.

Sluha zakvedlal rychleji a pak se dole trochu zdržel, aby jemně promnul a ona prováděla totéž na králi.

Jindřich zavřel oči a slastně si chrochtal.

Tohle chvíli pokračovalo, než mladíka napadlo, že by jí vůbec nemuselo vadit, kdyby místo honění vzduchu sáhnul do kalhot.

Nepletl se.

Viktorie to přijala vstřícně, ba nadšeně. Pochopila to tak, že on docela nesobecky ukazuje přímo na svém nástroji, co má dělat, vede ji, aby její počínání na královské chloubě bylo o to dokonalejší.

Sluha zrychloval a trochu pootevřel rty.

I Victorie pootevřela rty, aniž tedy tušila proč. Také ona zrychlila, i když o tomhle moc neuvažovala. Dělala jen všechno po něm.

Do toho zazněl králův panovačný hlas.

„A teď dovnitř.“

Mladíkovi chvíli trvalo, než mu v rozpoložení, co byl, došlo, že tohle bylo na něj. Neochotně pustil, co právě svíral, aby se chopil kliky stroje. Natáčel, měřil a pomalu se přibližoval, chtělo to přesně namířit a potom jemně spouštět.


 

Další ukázky:

Úryvek č. 1: Královna ze Sáby
Úryvek č. 3: Messalina

Vrátit se do obchodu ke knize Hříchy králů… a královen

Leave a Comment