Psaní bylo vždy mou velkou vášní

Jak už jsem tuším zmínila, vždycky jsem psala. Zatímco fejetony a sloupky a samozřejmě i blogy byly publikovány, knihy jsem si dlouho psala do šuplíku a často zůstaly rozepsané.

A asi to bylo správně, i psaní potřebuje určitý vývoj. I když bez talentu se to u žádného spisovatele neobejde, nakonec je to dle mého soudu víc vždy řemeslná zručnost, než jen umění.

Hodně psavců knih do svých děl promítá velký kus sebe. Však víte, touhy, naděje, pády. Vypíší se ze svých skutečných dobrodružství nebo jen těch vysněných, nechají své postavy pronést to, co v daný moment měli třeba sami říct a neřekli.

Já to mám úplně opačně. Aby mne psaní beletrie bavilo, abych si ho mohla vychutnat, příběh i mé postavy jsou od mého reálného světa tak moc vzdálené, jak jen to jde. Protože, a to mi upřímně povězte, proč bych sakra měla psát o něčem, co už znám, když místo toho můžu stvořit úplně nový svět, postavit postavy na pomyslnou šachovnici a spustit příběh, o kterém já sama nikdy dopředu nevím, jak dopadne.

Prý že vás v autorském čtení naučí rozvrhnout si příběh, pohlídat, ať zápletka má všechny potřebné atributy, zkrátka takové technické plány knihy, které jak máte hotové, už zbývá jen to zrealizovat.

Tohle já neumím.

Když jsem to zkoušela, po dvaceti stránkách mi postavy beztak dělaly věci po svém s tím, jak se mi pod klávesnicí vyvíjely. Jistě, můžete to přičíst nedostatku talentku, jak libo. Za sebe to cítím tak, že není nic, jakože fakt nic víc úchvatného, než když popisujete nějakou situaci a třeba si všimnete, že na obsypané jabloni je jeden zralý pomeranč. Nemáte tušení, proč to tak je, co to zatraceně znamená, ale vrazíte to tam a necháte příběh dál plynout. Po několika stranách nebo třeba až úplně na konci zjistíte, že bez toho debilního pomeranče by to vůbec nešlo. Bez té nesmyslné žluté kouli na stromě, kam ani trochu nepatří, to by nebylo možné vypointovat zápletku a dát všem těm už hotovým stranám smysl.

Baví mne neučesaný styl, ostrý a často strohý. Žádné kudrlinky.

Ale pojďme ke konkrétním knihám.

Erotické pohádky a další příběhy z trilogie Humor & Sex

To bylo na přelomu roku 2007/2008, když se mi ozval Robert Kubánek, tehdejší šéfredaktor nakladatelství XYZ. Krátce předtím jsme se sešli a domlouvali se na spolupráci. Zdálo se, že můj styl se mu velmi zamlouvá. No a tak mi volal, jestli bych pro ně nesepsala 20 erotických pohádek na motivy klasických pohádek.

Na jedné straně fakt nemám ráda pohádky, no vážně ne. Ale také mi došlo, jak se na tom dá skvěle vyblbnout a tak jsem kývla. Požádal mne o první dvě erotické pohádky dle mého výběru, stejně jako dalších šest autorů. Vybrali si ty mé a já měla dva měsíce na sepsání všech pohádek včetně rešerší. To, přátele, fakt není mnoho.

Naštěstí jsem měla úplně volnou ruku nejen ve výběru pohádek, které jsem hodlala řádně znesvětit. Bylo i na mém uvážení, jak to celé pojmout a protože nemám ráda prvoplánovou lechtivou četbu, jednoznačně jsem se rozhodla vedle požadovaných erotických zápletek dát velkou část humoru. Jestli by snad někdo stejně čekal cosi jako porno pohádky, to fakt nemůžu – a nechci – sloužit.

Pohádky se povedly a měly úspěch, v nakladatelství chtěli dalších 20 pohádek na druhý díl. Ale to mi povězte, kolik erotických pohádek se asi dá napsat, aniž by to na vás nechalo doživotní následky? Já to zjišťovat nehodlala.

Nabídla jsem příběhy svých oblíbených historických postav. A když i to bylo málo, do třetí knihy ze série jsem přišla s tématem erotických příběhů notoricky známých postav z filmů, seriálů, knih…

A dál už to znáte.

Fantasy Děti krve plná kouzel, humoru a pochopitelně i sexu

Vedle mé záliby v sexu, a to i v té teoretické rovině, jak píšu níže, tak mám moc ráda humor a odjakživa mi učarovala magie. Doteď úplně netuším, jestli byl dobrý nápad splácat vše do jedné knihy, která je tím pádem tak trochu žánrově nezařaditelná.

Uteklo dost času od napsání knih trilogie Humor & Sex, než jsem se dokopala k této knize a pak než jsem se ještě přinutila i k finální editaci, co se mi nějak zvrhla na přepisování celých pasáží a vlastně i změně velké části dějové linky. Na tom pracuji teď a věřím, že to knize prospívá.

Děti krve vydávám elektronicky vlastními silami, kdy využiju také svých zkušeností bývalého grafika a vytvořila jsem i obálku knihy. Vyjde v prvních měsících roku 2019 a to nejen protože už ji mám skoro hotovou a domluvený prodej v podobě e-knihy u největších českých e-shopů.

Já už se hlavně nemůžu dočkat, až se pustím do další knihy!

Detektivka o sériovém vrahovi – temná, krutá, přesto (jak doufám) čtivá

Miluju psychologii, uchvátily mi sociální experimenty a neumím odolat zvrácenému kouzlu psychopatů a sériových vrahů. Naštěstí nejsem zdaleka sama, a tak mám pořád co číst. Těch detektivek se sériovými vrahy je fakticky dost.

Mám už vymyslený název pro vlastní krimi – Confessor, kde mi bude psychopat systematicky a pochopitelně kreativně vraždit lidi. Tentokrát fakt zkusím držet se žánru a ještě jedna změna, budu psát anglicky.

Už mám vymyšlené charaktery postav, především detektivů, ale i zabijáka, zápletky, způsob vražd, tak teď už jen zatraceně dokončit a pustit do světa Děti krve, protože Confessor nepočká 🙂

Závěrem

Většinou, když se zmíním, že mi vyšly knihy plné erotiky, muži jsou si jisti, že to musí být taková ta uvzdychaná růžová knihovna. Při té představě se vždycky otřepu.

Pochopitelně, jak už jste možná zjistili, je to úplně jinak.

Lidská sexualita mne odjakživa fascinovala. Když jsem psala v Hříších králů příběh Ivana Hrozného, potřebovala jsem do příběhu co nejvíc sexuálních úchylek. Pamatuju si, že nad tím pořádně dlouhým seznamem jsem s tehdejším přítelem seděla a upřímně jsme se bavili při jejich čtení. Pochopitelně si nepředstavujte žádné pohoršení. Spíš to vypadalo jako “Jé, tuto filii mám” a “No jo, já zase ujíždím na téhle”.

Faktem ale je, že být v sexu úplně otevřený, brát toto téma jako se jiní baví o jídle, to mi nepřináší hlavně v práci nic dobrého. Občas jsem v tom svém vnitřním světě zavrtaná tak hluboko, že mi hned nedochází, že ostatní mají okolo sexu pavučinky tabu. I když třeba jen v konverzaci.

Zase ale mi nečiní problém si to u kolegů humorem zase drobet uchlácholit.

Pamatuji situaci, bylo už řádně po pracovní době, v open space jsme zbyli jen tři. Já, kolegyňka a obchoďák.

Byl to takový ten den vprostřed nevypočitatelného počasí přechodu mezi zimou a jarem. Venku se sice stmívalo, ale bylo celkem teplo. To jen na vysvětlenou. Do toho totiž kolegyňka najednou povídá “Já mám dneska zimní kožíšek.”

Já z voleje odvětím: “To já jsem se holila.”

No a chudák obchoďák málem smíchy spadl ze židle.

Takže tak.