Je báječné moci sledovat zajímavou postavu ve skvělém příběhu

Asi existuje víc způsobů, jak posuzovat kvalitu filmu nebo seriálu. Však víte. Jak dlouho třeba trvala bitva, kolik tam bylo obnažené kůže, počet vtipů utrousených hlavním hrdinou nebo hlavním záporákem.

Nebo kvalita příběhu. A kvalita postav.

Jestli se vám tyto řádky chce číst, předpokládám, že také vy spadáte do té poslední kategorie.

Vzpomínám třeba na jakousi online debatu, co jsem svedla s jedním, který také považuje Gladiátora za skvělý film. Nicméně na rozdíl od bitev v tom filmu, ta naše online diskuze trvala jen pár chvil. Já toužila rozebrat dialogy, konkrétně mně nejvíc fascinuje ten vnitřní souboj dobra a zla, když budoucí mladý císař zavraždí svého otce, ten monolog, prostě bravurně zahrané. No a můj „partner v diskuzi“ na to, že takový blbosti ho nezajímají. Že si vždycky film přetočí až na záběry z bitev.

Nechápejte mne špatně, nápaditost a věrohodnost bojových scén ve filmu o římském generálovi je docela legitimní způsob hodnocení filmu. Ale je asi těžké diskutovat s člověkem, kterého nezajímají slova, ale jen obrázky, že.

Ale abych si nehrála na snoba, už jsem se přiznala, že občas se rozmazluji tím, že si povolím sledování TV reality show. Konkrétně Wife Swap (Výměna manželek) britské či australské produkce, ale nestydím se přiznat, že kouknu i na tu českou.

Nebo takového Gordona Ramsayho a jeho Kitchen Nightmares (českou verzi obstaral Zdeněk Polreich v Ano, šéfe). Jestli se máte za pokročilé v angličtině a pořád ještě si myslíte, že tento jazyk je velmi chudý a nekreativní v nadávkách, tak Gordon vás z tohoto omylu jistě vyvede už v první epizodě. Tedy, pouze ta britská verze, kde si s nějakým tím vulgárnějším slovem nelámou hlavu. Americkou verzi Kitchen Nightmares mám zakázánu sledovat, když jsem náhodou na návštěvě u rodičů. Maminku z toho věčného pípání bolí hlava.

Mezi mé oblíbence určitě patří i americký nebo australský Survivor. Naprosto žeru australskou verzi Married at First Sight, tedy Svatba na první pohled. A jestli neznáte americkou show The Biggest Loser tak víte prd o hubnutí.

Kdybych měla zabrousit mezi své oblíbené seriály, tak úplně na špici je pochopitelně Game of Thrones, za nimi dlouho nikdo. Prý v poslední sérii – no jo no, bude se HBO muset vytáhnout a přijít s dalším fenoménem – tak finální epizody mají být pomníčkem mnoha postav, které známe už z první sezóny. S tím, jak seriál běžel doteď, vlastně čekám, že umřou úplně všichni, možná zůstanou drazci a Bílí jezdci. Kdyby se to ale tvůrcové překvapivě rozhodli vyselektovat, tak je mi asi úplně jedno, jak umře Matka draků nebo její drahý Jon Snow. Holkám Starkovic fandím, neměly to lehké. Ale vedle asi nejpopulárnější postavy z Game of Thrones, trpaslíka Tyriona, mám nejradši jeho sestru Cersei. Zkrátka mám moc ráda komplikované padouchy.

Úplně z jiného rance je třeba seriál Californication. Jak už jsem zmínila, hlavnímu hrdinovi vděčím za svůj pseudonym Moody. Pokud neznáte a hodláte doplnit své znalosti, tak jde o stárnoucího spisovatele, který má autorský blok, je to děvkař bez skrupulí a strašně velký sympaťák s obličejem a tělem Davida Duchovnyho. Klátí prakticky všechno, co o mu přijde do cesty, ale ve skutečnosti stojí jen o jedinou ženu. O svou bývalku. Jak se mi bude dařit v pokusech o to získat ji zpět právě můžete sledovat v tom seriálu.

Když jde o výčet seriálů, které jsem viděla víc než jednou, určitě je potřeba na prvním místě zmírnit The Big Bang Theory, neboli Teorii velkého třesku. Zjednodušeně řečeno, inteligentní humor a fantastické herecké obsazení. Ale však vy víte.

Skvělých seriálů, které můžu jen doporučit, je pochopitelně víc. Kdysi jsem žrala Sex ve městě, ale s těmi novými progresivními díly mi můžou líbnout čárku. Nic na kráse neztratila Ally McBealová. Kriminálky Myšlenky zločince nebo Dextra či Mentalistu. Nebo seriál, v němž jsou zombie a není o zombích, Walking Dead, česky Živí mrtví.

Samostatnou kapitolou jsou nové díly Doctora Who. Jako první jsem viděla příběh s názvem The Empty Child, neboli Are you my Mummy? Víc jsem se snad v životě nebála a řekla si, že s tím si můžou jít do patřičných tmavých míst. Jenže pak jsem, taky náhodou, viděla příběh o Plačících andělích. A od té chvíle jsem jejich.

Ani nechtějte, abych začínala s filmy…